Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O STARÝCH A NOVÝCH DESKÁCH.

1. Zde sedím a čekám, kol sebe staré rozražené desky i desky nové, z pola popsané. Kdy přide má hodina?

- hodina mého západu, zániku: neb jedenkrát ještě k lidem chci jít

Na to teď čekám: neb dříve je nutno, aby mi vzešla známem‘, že jest to hodina má, – totiž smějící se lev s hejnem holubic.

Zatím jako kdosi, kdo má kdy, sám k sobě promlouvám. Nikdo mi nevypravuje nic nového: i vypravuji sobě sám sebe. –

 

2. Když jsem přišel k lidem, nalezl jsem je sedící na staré domýšlivosti: všichni si domýšleli, že dávno již vědí, co člověku je dobré a zlé.

Čímsi starým a mdlým zdálo se jim vše mluvení o ctnosti; a kdo chtěl dobře spáti, mluvil o „dobru“ a „zlu“ a potom šel spát.

Z tohoto spáčství jsem je vyrušil, an jsem hlásal: co je dobré a zlé, nikdo ještě neví: – leda ten, kdo tvoří!

To pak je ten, kdo vytváří cíl člověka a zemi dává její smysl a její budoucnost: ten teprve stvoří, že něco jest dobré a zlé.

I kázal jsem jim, by překotili staré své učebné stolice a vše, kdekoli sedala ona stará domýšlivost; kázal jsem jim, aby se vysmáli svým velkým mistrům ctnosti, svým světcům, básníkům a vykupitelům světa.

Kázal jsem jim, aby se vysmáli svým ponurým mudrcům i všem černým hastrošům, kteří kdy výstražně usedli na stromu života.

Sedl jsem si na jejich velkou silnici, jež vede k hrobům, ba i vedle mrch a supů jsem usedl – a smál jsem se vší jejich minulosti a její zvětralé rozpadávající se nádheře.

Věru, podoben postním kazatelům a bláznům, svolával jsem hromy a blesky na všechnu jejich velikost a malost, – že jejich nejlepší dobro je tak pranepatrné! Ze jejich nejhorší zlo je tak pranepatrné! – tak jsem se smál.

Má moudrá touha, jež zrodila se v horách, křičela tak a smála se ze mne, divoká věru to moudrost! – má veliká touha, jež na perutech bouří.

A často mne strhla a vznesla a smetla, a uprostřed smíchu proletěl jsem v hrůze, jako šíp, slunečně zmámenou slastí:

– v dál do odlehlých budoucností jsem letěl, jichž neviděl ještě žádný sen, do jihů žhavějších, než o jakých kdy snili tvůrcové obrazů: až tam, kde bohové v tanci se stydí za všechna roucha: 

- bych totiž mluvil podobenstvími a podoben básníkům belhal a koktal: a věru, stydím se, že ještě musím být básníkem! –

Až tam, kde všechno vznikání mi připadalo bohů tancem a bohů svévolí, a kde se mi zdálo, že svět, na svobodu puštěný a rozpustilý, sám k sobě zas nazpět utíká: 

- kde svět se mi zdál odvěkým vzájemným útěkem a opětným vzájemným shledáním mnoha bohů, blaženým odporem a novým nasloucháním i posloucháním a opětnou pospolitostí mnoha bohů: –

Kde všechen čas mi připadal blaženým smíchem nad okamžiky; kde nutnost byla svoboda sama, jež blaženě si hrála s ostnem svobody: –

Kde jsem se opět shledal se svým starým ďáblem i arcinepřítelem, s duchem tíže, i se vším, co stvořil: s povinností, předpisem, nouzí a následkem a účelem i vůlí a dobrem a zlem: –

Neb zda není třeba, by bylo něco, přes co by se tančilo, (...)

(......)