Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

MIMO SLUŽBU.

Nedlouho potom však, co se Zarathustra zbavil kouzelníka, viděl zase někoho seděti na cestě, jíž kráčel, totiž černého vytáhlého muže s bledou hubenou tváří: ta podívaná ho nadmíru mrzela. „Běda, pravil svému srdci, tu sedí zakuklený trud, cosi kněžského, jak se mi zdá: co chtějí kněží v mé říši? 

Jak! Sotva jsem unikl onomu kouzelníkovi: již mi zas přeběhne přes cestu jiný černokněžník – 

– nějaký čaroděj, jenž léčí vkládáním rukou, nějaký temný di-votvorce z boží milosti, pomazaný pomlouvač světa, kterého kéž by vzal čert! 

Ale čert není nikdy tam, kde by měl býti: pokaždé přijde pozdě, ten prokletý pidimuž s koňskou nohou!“ – 

Takto lál Zarathustra netrpělivě ve svém srdci a myslil na to, jak by se s odvráceným zrakem proplížil mimo černého muže: ale hle, stalo se jinak. V temže okamžiku totiž ten, který seděl, ho již zpozoroval; a jako kdosi, jemuž se přihází nečekané štěstí, vyskočil a šel přímo k Zarathustrovi: 

„Ať jsi kdokoli, poutnice, pravil, pomoz zbloudilému, hledajícímu, pomoz starému muži, jenž zde lehce přijde k úrazu! 

Tento svět zde jest mi cizí a vzdálený, také jsem slyšel vytí divokých zvířat, a toho, jenž by mi byl mohl poskytnouti ochrany, toho již není! 

Hledal jsem posledního zbožného člověka, světce a poustevníka, který samojediný ve svém lese nezaslechl ještě ani slůvka z toho, co dnes ví celý svět.“

„Co to je? Co ví dnes celý svět? ptal se Zarathustra. To snad, že již nežije starý bůh, v nějž kdysi celý svět věřil?“

„Uhodls, odpověděl starý muž zarmoucen. A já sloužil tomu starému bohu až po jeho poslední hodinu. 

Nyní jsem však mimo službu, bez pána, a přece nejsem volný a ani chvíli již nejsem vesel, leda ve vzpomínkách. 

Proto jsem stoupal do těchto hor, bych si zas jednou vystrojil slavnost, jak se sluší na starého papeže a církevního otce– neboť věz, já jsem poslední papež! – abych si vystrojil slavnost nábožných vzpomínek a bohoslužeb. 

Teď však jest už mrtev nejzbožnější ten člověk, onen světec v lese, jenž svého boha neustále velebil zpíváním a bručením.

Jeho jsem nenalezl, když jsem nalezl jeho chýši, –za to však uvnitř dvé vlků vyjících nad jeho smrtí – neb všechna zvířata ho milovala. Tu jsem utekl.

Přišel jsem tedy nadarmo do těchto lesů a hor? Tu se mé srdce odhodlalo vyhledat jiného, nejzbožnějšího všech těch, kdož v boha nevěří –, vyhledat Zarathustru!“

Tak pravil kmet a ostrým zrakem pohlédl na toho, jenž stál před ním; Zarathustra se však chopil ruky starého papeže a dlouho si ji s údivem prohlížel.

„Hleďme, ctihodný muži, pravil pak, jaká to krásná a dlouhá ruka! Tot ruka kohosi, kdo stále udílel požehnání. A nyní drží toho, jejž hledáš: mne, Zarathustru.

Já to jsem, bezbožný Zarathustra, jenž káže: kdo jest bezbožnější mne, abych se radoval z jeho návodu?“ –

Tak pravil Zarathustra, vbodávaje se pohledy do myšlenek i obmyslů starého papeže. Posléze ujal se slova papež:

„Kdo ho nejvíce miloval a komu nejvíce náležel, ten ho teď také (...)

(......)