Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NEJOHYZDNĚJŠÍ ČLOVĚK.

A zase běžely Zarathustrovy nohy horami a lesy a jeho oči hledaly a hledaly, nikde však nebylo viděti toho, jejž viděti chtěly, toho, jenž trpěl velikou úzkostí a úzkostí křičel. A Zarathustra po celé cestě plesal v srdci svém a byl vděčen. „Jaké to dobré věci, pravil, daroval mi dnešní den v odplatu za to, že zle se započal! Jaké podivné společníky jsem nalezl! 

Jejich slova budu teď dlouho žvýkati jako dobrá zrnka; můj zub je rozmele a rozmělní, až mi do duše potekou jako mléko!“ – 

Ale když cesta zase zahýbala za skálu, proměnila se pojednou krajina, a Zarathustra vstoupil jakoby do říše smrti. Zde trčely černé a rudé tesy: ni stéblo ni strom ni ptačí hlas. Byloť to údolí, jemuž se vyhýbala všechna zvířata – i šelmy; jen ohyzdní hadi jakéhosi druhu – tlustí a zelení –, když zestárli, přicházívali tam umírat. Proto slulo toto údolí u pastýřů: Hadí Smrt. 

Zarathustra však se pohroužil do černé vzpomínky, neboť mu bylo, jako by již jednou byl stál v tom údolí. A velká tíže se mu položila na mysl: takže kráčel pomalu a stále pomaleji, až se zastavil. Tu však, otevřev oči, uviděl cosi, co sedělo na cestě, majíc tvar člověka, a přece sotva vypadalo jako člověk: cosi nevyslovitelného. A pojednou přepadl Zarathustru veliký stud, že se na cos takového díval očima: červenaje se až nahoru po svůj bílý vlas, odvrátil pohled a zvedl nohu, by opustil to nehostinné místo. Tu však mrtvá pustina vydala hlas: z půdy totiž vy vřel chroptivý kloktavý zvuk, jako když voda za noci chroptí a kloktá zacpanými rourami, a posléze se z toho vydraly lidský hlas a lidská řeč: –a znělo to takto: 

„Zarathustro! Zarathustro! Hádej mou hádanku! Mluv, mluv! Co jest pomsta na svědkovi? 

Lákám tě zpátky, zde jest hladký led! Dej pozor, dej pozor, nezláme-li si tu tvá pýcha nohy! 

Připadáš si moudrým, ty pyšný Zarathustro! Hádej tedy hádanku, ty louskači tvrdých ořechů, – hádanku, jíž jsem já! Tedy mluv: kdo jsem já!“

- Ale když Zarathustra uslyšel tato slova, – co myslíte, že se tu přihodilo s jeho duší? Zachvátil ho soucit; a padl jedním rázem, tak jako dub, jenž dlouho vzdoroval mnoha drvoštěpům, padá těžce a náhle, k hrůze i těch, kdož jej káceli. Ale již se zase zvedl se země, a jeho tvář se zatvrdila.

„Poznávám tě, promluvil kovovým hlasem; jsi boží vrah. Pust mne. 

Nesnesl jsi toho, jenž tebe viděl, – jenž tě neustále viděl a skrz na skrz prohledal, ty nejohyzdnější člověče! Pomstil ses na tom svědkovi!“

Tak pravil Zarathustra a měl se k odchodu; nevyslovitelný člověk však sáhl po cípu jeho roucha a jal se znovu kloktat a lapat slova. „Zůstaň! pravil posléze

- zůstaň! Nemíjej mne! Uhodl jsem, která sekyra tě podtala: Zdar tobě, Zarathustro, že zase stojíš!

Vím dobře, uhodls, kterak jest u srdce tomu, kdo jej usmrtil, – kterak jest u srdce vrahu boha. Zůstaň! Posad se ke mně sem, není to nadarmo.

Ke komu jsem spěl, ne-li k tobě? Zůstaň, usedni! Nepohlížej však na mne! Prokazuj tak čest – mé ohyzdnosti!

(...)

(......)