Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PÍSEŇ ZÁDUMČIVÉHO STESKU

1. Promlouvaje těmito řečmi, stál Zarathustra poblíže vchodu 1 sluje; a za posledních slov uklouzl hostem a na krátkou chvíli unikl na čerstvý vzduch.

„O čisté vůně kol mne, zvolal, ó blažené ticho kol mne! Ale kde jsou má zvířata? Sem, orle můj a můj hade, sem!

Rcete mi přece, má zvířata: tí vyšší lidé – snad že všichni dohromady dobře nevoní? Ó čisté vůně kol mne! Ted teprve cítím a vím, jak vás, má zvířata, miluji/’

- A Zarathustra pravil znovu: „miluji vás, má zvířata!“ Orel však a had se k němu lísali, an děl tato slova, a vzhlíželi k němu. Tak byli ti tři tiše pohromadě a spolu srkali a ssáli dobrý vzduch. Neboť zde venku vzduch byl lepší než u vyšších lidí.

 

2. Sotva však Zarathustra opustil svou sluj, zvedl se starý kouzelník, rozhlédl se lstivě a pravil: „Odešel!

A již, vyšší vy lidé – bych, jako on, vás polechtal tím pochvalným lichotným jménem – již mne přepadá zlý můj duch šalby a kouzel, můj zádumčivý ďábel, 

- jenž z hloubi duše jest odpůrcem tohoto Zarathustry: odpusťte mu to! Nyní chce před vámi čarovat, přišla právě jeho hodina; nadarmo zápolím se zlým tím duchem.

Vám všem, nechť jakékoli pocty dáváte si slovy, at si říkáte ‚svobodní duchové‘ či ‚pravdiví‘ či ‚kajícníci ducha‘ či ‚odpoutaní‘ či ‚lidé veliké touhy‘, 

- vám všem, kdož trpíte, jako já, velikým hnusem, vám, jimž zemřel starý bůh a nový neleží ještě v kolébce a plenkách, – vám všem je nakloněn zlý můj duch a ďábel kouzelník.

Znám vás, vyšší vy lidé, a znám i jej, – i toho netvora, jejž miluji proti své vůli, toho Zarathustru znám: sám se mi zhusta zdá krásnou larvou světce, 

- zdá se mi novým podivným mumrajem, v němž se mému zlému duchu, zádumčivému ďáblu, zalíbilo: – ba miluji Zarathustru, tak se mi často zdá, pro svého zlého ducha. –

Ale on mne již přepadá a kruší mne, ten duch zádumčivosti, ten ďábel večerního soumraku: a věru, vyšší vy lidé, chce se mu –

– rozevřte jen oči! – chce se mu přijití zcela bez roušky, zda v podobě muže či ženy, to nevím ještě: ale přichází a kruší mne, běda! rozevřte smysly!

Doznívá den, všem věcem – i nejlepším věcem – teď přichází večer; teď slyšte a vizte, vyšší vy lidé, jaký jest to ďábel, zda žena či muž, ten duch večerní zádumčivosti!“

 

Tak pravil starý kouzelník, lstivě se rozhlédl a sáhl pak po harfě.

 

3. Když tichne vzduchu jas 

a utěšující rosa 

neviděna i neslyšně 

již k zemi kane níž – 

neboť hebkou obuv má 

útěšná rosa jak všichni laskaví těšitelé –: 

zda tu vzpomínáš, horké srdce, zda vzpomínáš, 

jaks kdysi prahlo 

po slzách nebes i po kanoucí rose, 

sžehnuto, mdlé, jak prahlos, 

zatím co po žlutých stezkách trávy 

zlobné večerní pohledy slunce 

černými stromy těkaly vůkol, 

o slepující ty žhoucí pohledy škodolibé?

 

Ty? Ženich Pravdy? – tak tě tupily –

Ne! Pouze básník!

Lstné zvíře, loupežné, plíživé, 

jež musí lhát, 

jež vědomě, vidomě musí lhát: 

jež chtivé je lupu, 

v pestré larvě, 

samo sobě (...)

(......)