Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

MEZI DCERAMI POUŠTĚ.

 

1. „Neodcházej! řekl poutník, jenž se zval Zarathustrovým stínem, zůstaň u nás, – sice nás opět přepadne ten starý zatuchlý stesk.

Již nám onen starý kouzelník předvedl, co má nejhoršího, a pohled jen, dobrý zbožný papež zde má v očích slzy a již se celý zas vypravil na moře zádumčivosti.

Ti králové zde se sice před námi ještě tváří pokojně: z nás všech totiž oni to dnes nejlépe umějí! Ale kdyby byli bez svědků, sázím se, že by i oni zase spustili smutnou písničku

- smutnou písničku plíživých mračen, vlhké zádumčivosti, zavěšených nebes, ukradených sluncí, vyjících podzimních větrů;

- smutnou písničku našeho vytí a úzkostného volání: zůstaň u nás, ó Zarathustro! Zde jest mnoho skryté bídy, jež se chce dostati k slovu, mnoho večerního soumraku, mnoho mračen, mnoho zatuchlého vzduchu!

Živils nás mužsky výživnou stravou a silnými průpověďmi: ne-dopusť, by nás po jídle přepadli zase změkčilí zženštilí duchové!

Ty samojediný kol sebe vzduch kořeníš a rozjasňuješ! Nalezl jsem kdy na zemi tak dobrý vzduch jako zde ve tvé jeskyni?

Mnoho zemí jsem přece viděl, můj nos dovede zkoumati a od-hadovati lecjaký vzduch: u tebe však mé chřípí chutná svou největší slast!

Leda, – leda –, ó, dovol starou vzpomínku! Dovol starou píseň k zákuskům, kterou jsem kdysi zbásnil mezi dcerami pouště: 

u těch byl totiž stejně dobrý jasný východní vzduch; tam jsem byl nejdále od vlhké, zamračené, zádumčivé stařeny Evropy! 

Tenkráte jsem miloval takové dívky východu i jinaké modré království nebes, nad nímž nevisí mračna ni myšlenky. 

Nevěřili byste, jak způsobně seděly, když netančily, jak hluboké byly, avšak bez myšlenek, podobny drobným tajemstvím, hádankám se stuhami ve vlasech, ořechům - zákuskům –

pestře a cize seděly, věru! ale bez mračen: hádanky, které lze hádati: napočtu těch dívek jsem tenkrát vymyslil takový žalm, jenž se zpívá po jídle.“

Tak pravil poutník a stín; a než mu kdo odpověděl, chopil se již harfy starého kouzelníka, skřížil nohy a rozhlížel se rozvážně a moudře: – chřípím však pomalu a tázavě vtahoval vzduch, jako by v nějakých nových zemích nového cizího vzduchu ochutnával. Pak jal se jakýmsi vyjícím hlasem zpívati.

 

2. Poušť vzrůstá: nešťasten, kdo v nitru chová poušt!

 

Ha! Slavnostně! 

Opravdu slavnostně! 

Důstojný náběh!

Po africku slavnostně!

Důstojno lva 

či vřeštana morálního –

- ale nic pro vás, 

vy přítelky nejrozmilejší, 

jimž u nohou sedět 

mně prvo-prvémů 

všech Evropanů je přáno 

ve stínu palem. Sela.

 

Zázračné věru!

Zde tedy sedím, 

na blízku pouště, a již 

tak vzdálen zas pouště a dosud 

v praničem nezpustošen:

jsem totiž polknut 

nejmenší touto oasou –:

- zívajíc, rozevírala právě 

svou něžnou pusinku, 

jež ze všech nejliběji páchne: 

tu jsem tam pad, 

dolů – sem – mezi vás, 

vy rozmilé přítelky! Sela.

 

Zdar, zdar oné velrybě, 

když takto se o blaho svého hosta 

starala! – chápete přec 

mou učenou (...)

(......)