Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

12

Paní Štědrá nalila manželovi polévku do talíře. Obchodník svraštil brvy a nesl lžíci k ústům. Neřekl nic a paní Štědrá si oddychla; stařec se patrně již poněkud uklidnil. Kamil usedl k psacímu stolu, a když mu matka podávala jídlo, zahučela: – Na, udav se! –

Místo u společné tabule zaujal Viktor. Nakláněl kulatou hlavu nízko nad talíř, svíral v dlaních příbory, jako by třímal nástroje, funěl a vytíral omáčku střídkou chleba. Otec patřil s nelibostí na jeho nízké čelo, zardělou tvář a ježaté vlasy, které se vzpíraly hřebenu; na temeni mu ustavičně trčely dvě chocholky.

– Sprosťák! – hučel nevraživě, – podívejme se na ty jeho pazoury! Po kom se to zvedl? –

Nicméně se chlácholil: – Aspoň se živí. Od nikoho nic nechce. A není o něm slyšet nic špatného. –

Když však pohlédl na syna studenta, tehdy jeho staré oči se zatřpytily vláhou. Oslovil ho: „Jen jez, Jaroušku. Proč nejíš?“

Matka přiběhla z kuchyně.

„Co to slyším? Jaroušek nejí? Snad mu nechutná?“ Zalomila bezradně rukama: „Ale vždyť já… dala jsem tolik omastku…“

„Mně chutná, mami, nestarej se,“ konejšil ji student.

Paní Štědrá si oddychla.

Jaroslav cítí, že by otec rád s ním zapředl rozhovor. Napichuje na vidličku kousky masa a klade mu je na talíř. Tehdy matka se zastaví na cestě z jídelny do kuchyně a střídavě pohlíží z otce na syna. Matka ho často povzbuzuje: Jaroušku, promluv s tatínkem. Řekni mu něco pěkného. On se potěší… A když se otec obrátí na tohoto syna, tehdy se zajíkne; pociťuje před ním ostych jako před jemným cizincem.

Studentovi je líto starého člověka, má svíravý pocit něhy, kdykoli patří na těžké váčky pod očima, na žlutý knír i mušku pod dolním rtem; lituje ho pro bledé ruce, zduřelé vodnatelností, velké uši, zarostlé šedými chumáčky. Kdykoli ráno vstává, tehdy si umiňuje, že se po celý den od otce nehne, že mu položí ruku na ohnutá záda pod penzistským šosákem a bude mu vypravovati o knihách, které přečetl, o myšlenkách starobylých mudrců a o svých nadějích. Poví mu, že za několik let bude chodit v bílém plášti a zahánět utrpení od lože nemocných. A starý člověk se rozveselí.

Ale když už se chystá k řeči, tu otec otevře ústa a odhalí dva zažloutlé pahýly. Najednou polituje ty viklavé zuby a cítí, že nemůže být mezi nimi hovorů, protože otec již zírá do hrobu, už se země otvírá a černá jáma ho přitahuje. A student tesknil v tomto starém domě, podobném hrobce, ve světnici, kde bylo po celý rok sychravo; útočí na něho těžká kredenc, plyšová pohovka i stůl s krajkovým přehozem; tísní ho gobelínové obrazy, které vyšívala jeho nebožka matka. I sedával zamlklý a jeho mladá duše byla chorá steskem. Toužil po světě, po něčem neskutečném a nevyslovitelném; je-li člověk mlád, chce být na všech místech najednou, jenom nebýt doma, kde stěny jsou pokryty gobelínovými obrazy a kde páchne tlením a starobou.

Otec si vážil vědy a rád zaváděl hovor o technickém pokroku. Viktor pravil: „Četl jsem v novinách, že francouzský aviatik Garros docílil (...)

(......)