Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

13

Na ulici se zadívala na černou tabulku se zlatým orlíčkem. Tabulka byla rozdělena na pět okének, do nichž kolektant zastrkoval vytažená čísla. Červené číslice přitahovaly její zraky magickou silou; stála před vývěskou, třásla se jako papírový panák a breptala: „Ošklivý čísla… Samý vysoký čísla… Parchanti nedají vyhrát. V Praze jsou parchanti, v Brně jsou parchanti…“

Rozhazujíc rukama a ustavičně kývajíc zvadlou hlavou na tenkém krku, ubírala se svou cestou. Také ona míjela chodníky a kráčela středem ulice, jako by nikdy nebyla bývala paní Kafuňkovou, ale narodila se jako žebračka Hladká Ančka. Okresní město dřímalo v poledním žáru. Po ulici drkotal selský žebřiňák, tažený hubenou kobylkou, vedle níž neohrabaně klusalo huňaté hříbě. Na náměstí klímala bába u ošatky pomerančů. Kupec Zoufalý zdobil výkladní skříň a přitom si pohvizdoval. Venkovan rozvážně vstoupil do kořalny a po chvilce vyšel, utíraje si hřbetem ruky visutý knír. Žebračka, nachýlená ke straně jako stará jíva, pohybovala rukama, ustavičně breptajíc. Mouchy, přilákané zatuchlým zápachem, dorážely na ni jako na lhostejnou krávu. Pokorně zdravila každého, koho potkala, i děvčátko, které na provaze vleklo vzpurnou kozu. Pokřižovala se před bronzovou soškou v řecké tunice, jež zdobila lékárnu. Z cukrářství se drala pronikavá vůně vanilkového cukru. Z knihkupectví vyšel pán s puškou na rameni, následován pajdavým jezevčíkem. Pes ucítil nakyslý zápach žebroty a několikrát úsečně zaštěkl. Před hospodou stál vůz a koně ohryzovali oj, odhalujíc žluté zuby. Dva pacholci skládali láhve sodové vody.

– Pámbu naděl, pámbu naděl… – ustavičně ševelila žebračka bezkrevnými rty.

Chlapec jezdil na velocipedu, snaže se bosýma nohama dosáhnout pedálů; žebračka ho pozdravila. Ve dveřích stál řezník v zakrvácené zástěře a po obou stranách visela zaříznutá telata.

– Pámbu naděl, pámbu naděl… – šeptala babka. Řezník se opatrně připlížil za ni a připjal jí vzadu kravský ohon. Žebračka to nepozorovala a řezník se držel za boky a kuckal smíchem. V podzemí mísil pekař těsto v díži, opíraje se o krátké nohy. Smutný obličej holiče Sedmidubského zjevil se uprostřed korálkového závěsu; jeho oči se upíraly k pahorku nad městem, kde dřímali mrtví. Kolem se mihl pán s mohutným, prokvetlým plnovousem a s obnaženou hlavou. Klobouk mu visel připjat přezkou na kabátě; kapsy lodenového^[9] kabátku byly plny brožur; nosil krátké kalhoty a kolena měl obnažena. Žebračka poznala profesora Pošustu a hlasitě zaskřehotala: „Pámbu naděl, pámbu naděl…“ Profesor se zastavil, sáhl do kapsy a podal jí minci. Hladká Ančka mu blahořečila, ale pán si jí nevšímal a křepce upaloval jako chlapec.

Ulice se svažovala k líné, mělké řece, zarostlé vrbinami a olšemi. Ženské praly prádlo a kolem nich se pěnilo mydlinkami. Z blízké plovárny ozývalo se dětským výskotem a žebračce se zdálo, že slyší řev správce Wagenknechta. Celá se scvrkla, schoulila se do sebe a šeptala bojácně: – Pámbu naděl, pámbu naděl… –

(...)

(......)