Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15

Na ostrově, který vytvořila líná, lhostejná řeka, stál onen domek. Přízemní stavení, žlutě omítnuté, neslo štít Hostinec Na rybárně a na zdi, pokud nebyla zakryta divokým vínem, byla vymalována láhev a pod ní nápisy: – Víno. Likéry. Čaj. – Rychlé občerstvení.

Domek byl obklopen zahradou, kde bujel oměj a zlatohlavá lilie; byly tam i růžové keře, ozdobené skleněnými koulemi; besídka celá obrostlá popínavým svlačcem; u plotu malinové keře, spletené v neproniknutelnou houšť; uprostřed zahrádky byla nakloněná pumpa. Střechu stavení stínila ohromná planá hrušeň, jejíž plody padaly do vody. Ve dne se stavení tvářilo nevinně jako kávový mlýnek. A přesto občané, kteří šli kolem, nedívali se na ně, ale hleděli upjatě vzhůru, kde se tyčily věže chrámu. Děvčata jaksi zrychlila krok; avšak kluci se chechtali a někdy s pokřikem házeli kamením, které s rachotem sjíždělo po střeše. Jinak to byl domek jako každý jiný; ve dne míval žaluzie spuštěny a dřímal v slunečním žáru jako líná kočka. Jenom v neděli, ve svátek a o výročním trhu stála tu řada bicyklů, opřených o stěnu. A z domku vycházeli selští chasníci, rozjaření, a hloupě se usmívali. Podobali se kohoutovi, jenž právě opustil slípku a rozčepýřený vyletěl na zídku a hlučně zakokrhal.

V noci však domek ožil a jeho okna zírala do tmy jako žíhané oči potměšilého kocoura. Uvnitř zalomozil hrací stroj a bylo slýchati junácký pokřik.

Toho večera dusaly po dřevěné lávce, která přetínala rameno řeky, postavy zahalené v pláštěnky. Mužové se krčili do límců, jako by jim byla zima; klobouky měli naraženy hluboko do čela a počínali si obezřetně jako spiklenci. Průvod uzavíral bledý kastelán se žlutými licousy.

Uvítal je drobný, růžový mužíček s vatičkou v uších, v plyšových bačkorách, celý měkoučký a boubelatý; i hlas měl zaoblený a třásl se mu jako rosol. Hlava byla pokryta jemnými kudrnami. Nebylo na něm nic mužského; spíše připomínal kuplířku, která se oslovuje Madame. Jeho pohyby byly tiché, tajemné, a to se líbilo penzionovanému správci pošty, který měl dojem, že vchází do doupěte spiklenců, kde bude účasten zakázané schůze.

Plyšový mužík zval společnost dvorným pohybem do hostinské místnosti. Přiložil prst na ústa a zamžikal čtverácky. Páni budou spokojeni.

Když vstoupili dovnitř, spatřili listonoše v rozepjaté blůze a s čákou v týle, velmi rozjařeného, který choval na klíně slečnu. Listonoš se polekal, že byl přistižen v místě hanby. Vzpřímil se, chvatně se upravil a zasalutoval. Společnost se tvářila přísně a soustředěně jako komise, která vešla v tato místa za účelem úředního šetření.

Bledý kastelán přistoupil k taburetu, na němž ležel památník v plyšových deskách. Otevřel knihu a roztržitě četl: – Král má svou korunu, Bůh má nebe a já mám nejradši, Slávinko, Tebe. Na památku vepsala Karla Lochmanová 2. března roku 1901. Listonoš tiše vyklouzl ze dveří, cítě na zádech přísný pohled poštovního správce.

Oddychli si úlevou, když slyšeli, jak za listonošem zapadly venkovské (...)

(......)