Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

23

„Maryčka Magdonová,“ bručel učitel, „já, toť se ví, mám rád Bezruče. Miluji poezii, to ví o mně každý… Jsem pro duchovní hodokvas, ale tento… vyhladověl jsem. Čaj s malinovou šťávou a cukroví není tadyhle pro člověka. Nejdřív mně podejte pořádné sousto a pak vám budu poslouchat básně třebas do rána. Co myslíš, neměli bychom se někde stavit?“

Student nic nenamítal a učitel zařval junácky: „A jde se do hospody!“

V hostinci se lomozně sháněl po jídelním lístku, ale číšník mu mohl nabídnout pouze sýr a uzenky. Učitel jadrně vynadal celé hospodě, a loupaje uzenky, vrčel: „Krušná večeře…“

Jaroslav listoval v knihách, které mu půjčil profesor, a zasnil se tak, že zapomněl, kde je. Snadno upadal ve vytržení a rozčeřená obraznost mu nabízela skvoucí obrazy, neurčité malebné výjevy, ve kterých byl hlavním hrdinou. Tentokrát ho ochotná fantazie proměnila v básníka. Nosí dlouhý vous a vlající kadeře; uctivý dav věnčí jeho skráně. Lehce se vznáší nad zemí a jeho duch bloudí v podivných zahradách, kde vousatí mužové drnkají na zlatých strunách a skandují ozdobné verše. Z neurčité dálky slyší, jak učitel říká: „Mám rád, když se střetnou zbraně na kolbišti ducha, ale nejdřív se musím najíst.“

Student opustil zahradu, kde k nebi strmí cypřiš a zlomené sloupy zašlých chrámů zastírají temné túje. Octl se zase v hospodě, ve společnosti učitele, který zamračeně žvýkal a zaléval se pivem. Rachotivý smích otřásl místností. Jaroslav si promnul oči. Nedaleko u dlouhého stolu se usadila společnost měšťanů, v jichž středu seděl obrovský, neobyčejně tlustý člověk s malou lysou hlavou. Byl to sládek Vokoun, o němž bylo známo, že v mládí mnoho cestoval v cizině za svým povoláním. Byl v Rusku, na Kavkaze, ba zabloudil až někam do Turkestánu. Když se vrátil z cest do okresního města, byl uvítán jako poloviční blázen. Obyvatelé nemohli pochopit, že se někdo může toulat po cizích krajích, když může sedět doma. Dali sládkovi přezdívku Abdul Hamid a přidělili mu roli obecního šaška. Sládek se z počátku bránil a hrozil posměváčkům soudy. Časem však upadl v malomyslnost; počal se ostýchati za to, že byl v cizině, a trpěl pocitem méněcennosti. Dobrovolně si nasadil bláznovskou čapku, vyhýbal se práci a toulal se po hospodách, kde za pohoštění vypravoval o svých cestách, přičemž lhal jako Marco Polo. Dával se napájeti pivem, do něhož míchali kořalku, pepř a sůl. Podobal se psíku, který na rozkaz panáčkuje s dýmkou v ústech v naději, že za to dostane cukr. Každý mu tykal a dorážel na něho svými šprýmy. Přijímal hrubosti s pokorným úsměvem na přihlouplé tváři. Tak zmalomyslněl, že se přestal mýt a chodil po městě zpustlý a zanedbaný, chabě se bráně proti povykujícím uličníkům a štěkajícím psům. Když, přemožen opilstvím, padl pod stůl, tehdy podomek namaloval mu uhlem vousy a vystrčil ho na ulici. Jen proto, že se o něho dosud starala matka, neupadl mezi žebráky.

Opilý sládek tlachal, měšťané řičeli a v koutě vyl a chraptil gramofon píseň Když šel pan Johanes (...)

(......)