Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

24

Studující Štědrý čekal s hlavou sklopenou, zamyšleně rýpaje nehtem v kůře kaštanu, a čekal na Zdeňku, dceru kastelánovu. Den byl zamlklý a podmračený; jako by svět ležel pod zaprášeným sklem. Kosi v korunách stromů unyle pípali; i prostořecí vrabci zamyšleně posedávali, podrbávajíce se drápky. Nebe bylo potaženo šedou mázdrou, kterou mlhavě prosvítalo slunce.

Dcera kastelánova vyběhla z postranních dvířek zámku. Byla zardělá spěchem a rozčilením. Student ji postřehl, až když se přiblížila těsně k němu. Zeptala se ho, čeká-li dlouho. Student odpověděl, že teprve několik minut. Nevyslechla jeho odpověď a litovala ho, že musel dlouho čekat; ale ona za to nemůže, oni prý po ní slídí, nejraději by ji uvěznili, ale ona oklamala své strážce.

„Já se bojím, tolik se bojím tatínka,“ mluvila udýchaně, „on by mě možná zabil, kdyby se to dověděl. Je takový přísný… hrůza! Neviděl nás nikdo? Možná, že nás někdo viděl… přece jenom jsme se neměli sejíti, já nejsem taková… co myslíte, měla bych se vrátit!?“

Zavěsila se do studenta a říkala, nechť, ať je vidí celé město, nikoho se nebojí a tatínek jí nic neudělá, je ráda, tolik ráda, že Jaroslav přišel, protože mu musí všechno říci…

„Co mně chcete říci?“ přerušil ji student.

„Jaký vy jste…,“ mrzela se Zdeňka, „potom se řekne, že jsou ženské zvědavé… Já vám to nesmím povědět, nedostala bych slova ze sebe… co si vlastně o mně myslíte? Vždyť bych se studem propadla…“

Jaroslav kráčel mlčky podle ní.

„Proč mlčíte?“ útočila na něho Zdeňka. „Vám je to jedno, že se trápím, co? Jste sobecký jako každý muž. A já bych si pro něho oči vyplakala…“

„Proč pro mne? Copak já…,“ počal student.

„Podívejme se na něho! On si myslí, že se pro něho trápím. Nemyslila jsem si, že jste takový domýšlivý.“

„Ale vždyť já…“

Vpadla mu do řeči: „Ale daleko nepůjdeme. Já musím být brzo doma. Oni by se po mně sháněli. A pak se dělá na déšť a já jsem lehce oblečena. Co tomu říkáte? Sluší mně to? Je to stejná látka jako má paní Oktávcová.“

Otočila se. „Jak se vám líbím?“

Než mohl student odpovědět, zaštěbetala, že jí zelená barva vůbec nesluší, protože ji dělá starou, že pojede do Prahy, že se bude učit argentinské tango a že Marie, dcera kloboučníkova, si myslí na učitele Krále a přitom se s ním pořád hádá.

Kráčeli mezi vzrostlými klasy, před nimi se rozprostíral zvlněný kraj, ukončený na obzoru zasmušilými horami. Po mezi přeběhla lasička, prohýbajíc dlouhý, tenký hřbet. Zdeňka vykvikla leknutím a přitiskla se k studentovi. Mladí lidé nepozorovali, že nedaleko se z příkopu vynořila záplatovaná postava žebráka Chlebouna.

Žebrák natáhl krk jako honicí pes; šedozelený knír se rozčepýřil a vpadlé tváře zažvýkaly.

– A… a… podívejme se… kastelánovic dcerka a pan student… – Vstal a opatrně se plížil za nimi.

– Kdyby se to pan Vepřek dověděl, to by byla radost… oni se k sobě tisknou, jděte od sebe, to se nepatří… – Viděl, jak se zastavili a dcera kastelánova vzala studenta za chlopně kabátu a důvěrně (...)

(......)