Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

36

Země ztuhla a vzduch stál nehybně jako sloup. Krajina oněměla, jenom hejna chamtivých vran s drsným pokřikem se snášela do brázd, aby se pídila po potravě. Lysina pahorku, čnícího za zasilatelstvím Julia Wachtla, vybledla. Speditérští koně odfrkávali a vypouštěli z nozder hustou páru. Zasilatel se ustrojil do polokožíšku a jeho mohutný hlas se ozýval na dvoře.

Jitro malátně vstávalo z chuchvalců mlh. Na pavučinách visely korálky zmrzlé rosy. Na obloze rudě zářilo slunce, z komínů bachratých stavení stoupal modrý dým přímo k nebi, obyvatelé přidávali do kroku a den brzy pohasínal.

Minulou neděli se vdávala Zdeňka, dcera kastelánova. Brala si pana Peciána, poštovního správce ve výslužbě. Varhany slavně burácely, když se svatební průvod ubíral do kostela. Vchod do chrámu zaujal žebrák Chleboun, zvaný Majorek, a na druhé straně stála Hladká Ančka; dvě bědné karyatidy zdobily průčelí kostela.

Žebrákovy tváře, zarostlé plesnivým strništěm, se nadýmaly a splaskaly; Hladká Ančka třásla zvadlou hlavou na tenkém krku. Přižejbroval se také zpustlý sládek Vokoun. Tlusťoch se špinavým límcem, promáčklým tvrdým kloboukem se cpal do dveří chrámu, stavěl se na špičky, aby zahlídl slepenýma očkama nevěstu.

Chleboun se na něho obořil: „Co sem lezeš? Tady není tvoje místo. My tu stojíme od starodávna.“

Pokládal již sládka za žebráka a odháněl od chrámových vrat konkurenci. Tlustý sládek schlípl, hloupě se usmál a odplížil se.

Nevěsta, bílá jako sníh, pod rozmarýnovým vínkem kráčela zaklíněna do svého ženicha, který, rudý štěstím, s knírem černě nabarveným, kráčel zpříma, neohýbaje dřevěný trup. Žebrák Chleboun upřel krhavý zrak na splývavý závoj; šedozelený knír se dal v pohyb a pod ním se tvořila slova: – Tak, přece jenom pomohlo, že zdvihli sukně a nasekali… nasekali na holou… Zdravé to bylo, zdravé… –

Věděl, že u kastelánů byly bouřlivé výstupy. Kastelán hrozil dceři bitím, nebude-li po jeho. Zdeňka zase vyhrožovala, že uteče z domova, než by šla za panem Peciánem. Nakonec však se pokořila.

Svatebčané kráčeli po červeném běhounu k oltáři, kde je očekával starý kněz s bílou kudrnatou hlavou. Ženy si utíraly oči; dojímá je každý obřad, ale nyní jsou tím více dojaty, ježto vědí, že za touto svatbou je smutný román. A právě tento smutný román závidí Zdeňce její družky; smutná svatba více povznáší než veselá. Jenom prostý lid strojí bujaré veselky, při nichž se vyvádí a bouří. A slečny očima hltají obličej nevěstin, jenž je tak průzračný a neskutečný jako zmrzlý květ na okně.

A z kůru se dívá na svatební obřad holič Sedmidubský, první mezi zpěváky. Jeho tváře planou a oči se potáhly mlhou. Nevidí svatbu, ale svůj vlastní pohřeb. Tam před oltářem stojí vysoký katafalk, pokrytý černým suknem. Kolem rakve hoří čtyři svíce a čtyři muži s bílými rukavicemi a obnaženými kordy stojí čestnou stráž.

– Svatba je krásná, ale pohřeb je krásnější… – šeptá. – Až umřu, vystrojím vám, moji spoluobčané, takové divadlo, že na mne nezapomenete a (...)

(......)