Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

40

Převalilo se několik dní a přiblížil se silvestr a okresní město se chystalo oslavit tento svátek nezřízeným veselím. Z divadelního sálu Národního domu odstranili sedadla a nanesli stoly. Dělníci zdobili stěny chvojím, propleteným stuhami v národních barvách. Přišli hudebníci a zaujali místo pod jevištěm. A když nadešel večer, tu se davy lidí valily k Národnímu domu. Nakadeřené dámy v pelerínkách a svátečně odění páni, všichni naladěni k šprýmům. U vchodu stál správce Wagenknecht a kontroloval vstupenky. Jedině tento muž byl vážný a pochmurný. Sbíraje vstupenky, šlehl po každém návštěvníkovi posupným zrakem.

V ten čas holič Sedmidubský ležel, rozpálen horečkou a zmítaje se křečovitým kašlem; slastně vítal smrt, která ťukala na okno a kostnatým prstem ukazovala směrem k svatému kopci, kde odpočívají místní mrtví. Avšak holič vstal. Silvestrovský program byl by chudý bez něho, oblíbeného komika. Měli ho všichni rádi a holič je nechtěl zarmoutit.

Společnost hlučela, zvonily příbory; sám restauratér pomáhal, hbitě se otáčel, klaněl se do čtyř světových stran a peskoval pomocníky. Páni kynuli sklenicemi piva a zdravili se s přimhouřeným okem.

Agent Raboch nevydržel na místě; stále se vrtěl, poskakoval, rejdil a nastavoval uši; pobíhaje od stolu ke stolu, trousil své žerty. Mezi obecenstvem spatřil svého písaře, jenž, nakadeřený a vyžehlený, seděl s několika slečnami. Agent se nezdržel a zařval přes celý sál:

„Růžička!“

Písař vyskočil se svislýma rukama.

„Rozkaz, pane šéf?“

„Všechno v pořádku?“

„Prosím, ano, pane šéf!“

Agent se pyšně rozhlédl jako majitel dobře vycvičeného psa, jenž ukázal své umění.

Také penzionovaný poštmistr se dostavil a jeho příchod vzbudil šumot. Hlavy se nakláněly k sobě a jazyky se zavrtěly. Obyvatelé okresního města odsuzovali lehkomyslný čin Zdeňky, dcery kastelánovy, manželky penzionovaného správce pošty.

– Špatná ženská, – usuzovali.

– Zahodila své štěstí. –

– Mohla sedět, kde byla, – říkali zkušení lidé. – Co jí chybělo? Měla své živobytí a klid. Pan Pecián se v ní viděl. Jiná by stokrát denně Bohu děkovala. –

– To je ta moderní výchova, – vzdychaly starší dámy. – Bylo tohle dříve? –

Okresní město zavrhlo dceru kastelánovu.

Poštmistr Pecián seděl vzpřímen jako zajíc v brázdě a na jeho tváři zkameněl ironický úšklebek. Rozhlížel se kolem, obraceje se celým trupem; a jeho ironický úsměv říkal: – Ubozí! Vy netušíte, že moji manželku Zdeňku unesl zavilý nepřítel, skřítek Sanhédrin, bůh hanby, falše a zrady… Podzemní shromáždění světového Židovstva se rozhodlo roztříštiti mé rodinné štěstí. Já však se nedám zlomit a odhalím tajné pikle. –

Hudebníci ladili nástroje. Obecenstvo se dívalo na oponu, na níž byly velmi pestrými a určitými barvami vymalovány výjevy ze života starých Slovanů. Jeden Slovan v úboru havíře právě vylézal z jámy s rozsvíceným kahanem. Na okraji opony ořezával vinař révový keř. Buclaté děcko se snažilo dosáhnouti hroznu. Malíř s velkou rozhodností (...)

(......)