Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

44

Vchod do národního domu byl ozdoben plakáty a na nich byla vyobrazena dívka s rozcuchaným účesem, kterou objímal muž v námořnickém stejnokroji. V oknech byly vystaveny fotografie; snivé krajiny, zpěněné vodopády, plachetnice na vzdouvajícím se moři i podobenky filmových herců. Lidé se dívali na vystavené fotografie a pak proudili dovnitř.

Žebrák Chleboun plížil se kolem vchodu, také se zastavil před plakátem, a žvýkaje zapadlými čelistmi, civěl na fotografie. Slýchal, že uvnitř je viděti pohyblivé obrázky; prý tam ukazují stromy, jimiž zmítá vítr, zčeřenou vodu, mračna, která plují po obloze, stíny lidí, kteří pobíhají po bílém plátně, pohybují rukama a dělají, jako když mluví; také obraz vlaku, jenž se řítí po kolejích a pouští bílou páru; všechno je prý jako živé.

Rád by vklouzl do sálu, aby spatřil ten div. Mohl by zaplatit vstupenku; vždyť mu v kapse zvoní měďáky i niklové mince. Avšak tato zábava je pouze pro pány. Však to bylo tenkrát pobouření v okresním městě, když se dověděli, že byl na jarmarku a koupil si tam sladkosti.

Sedlák, který jej uviděl, zastavil se v městě, ačkoli tam neměl nic na práci, a v hospodě rozhlásil, že se Chleboun v polích krmil cukrovím. Milosrdní lidé byli rozhořčeni a ukazovali mu dveře.

– Moc jsem si ublížil, – vzpomíná žebrák, – křičeli na mě a dupali. Div jsem nedostal na hřbet. Patří mně to. Sladké od cukráře a tlusté od uzenáře je jenom pro pány… –

Uviděl přicházeti Kamila, syna obchodníka Štědrého. Vede se s dámou s bílým turbanem, ozdobeným štětkou. Chleboun ví, že je to Kamilova manželka. Již včera zvěstoval nuzákům, kteří se shromáždili na schodišti obecního chudobince: – Přijel vlakem a byl celý nový… jemný obleček, jemné botičky… A přivezl si paničku… paničku si tento… přivezl… A ona je hubená jako lunt… nic na ní není, co by se mužskému zalíbilo… povídám, že je to hubená koza, ačkoli může jíst sladké od cukráře i tlusté od uzenáře… Nikdo jí v tom nemůže bránit… po všem může sáhnout… a přece jí nesvědčí… Kdybych já byl pán, vybral bych si tlustou, takovou macatou, nejtlustší ze všech… proč bych si nedopřál, když to můžu dělat… –

Nastavil čapku a zamumlal. Kamil do ní vhodil minci. Když zmizeli ve vchodu Národního domu, tu žebrák ohmatal peníz. Seznal, že je to dvacítihaléř. Strnul tak, že zapomněl pohybovat knírem. Potom začal šedozelený knír divoce komíhat; žebrák mumlal: – Máš moc na rozdávání, floutku… mrťafo hloupá… jen aby ti to jednou nechybělo… šestákama házet se nesluší… pan hejtman má víc a nerozdává… –

Vzdálil se, těžce pohybuje nohama, ovázanýma pytlovými hadry, a ťukaje holí jako slepec.

U vchodu do divadelního sálu stál správce Wagenknecht, poddůstojnický knír mu trčel vzhůru, a kontroloval vstupenky se zasmušilým, hrdým výrazem. Zdálo se, že čeká na pozdrav; třásl se zlostí, vida, že i vesničané jdou kolem něho, aniž pohnuli čapkou. Měl chuť popadnout venkovana za límec a kopanci jej vyprovodit ze sálu. Nevědí, co se patří, balíci, slamotrusové nečistí. (...)

(......)