Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

50

Dzin-dzin-dzin-dzin-dzin… rozespalí měšťané vytahovali záclony a vpouštěli do dusných ložnic růžové, čiperné jitro. Okresní město si mnulo slepená víčka a táhle zívalo. Ulicemi procházel hlouček hudebníků v hasičských stejnokrojích. Zastavovali se na křižovatkách ulic, na náměstí. Prostořece vřískala křídlovka, uraženě dudlal bombardon, vířil bubínek, duněl turecký buben. Z oken se vykláněly noční košile, pletence vlasů pod čepcem. Kolem muzikantů poskakoval zpustlý sládek Vokoun, zvaný Abdul Hamid; na jeho zmačkané tváři bylo zříti probdělou noc; přešlapoval jako medvěd a pitvorně napodoboval kapelníka. Hudebníci ho odháněli hrubými slovy. Nedbal nadávek, odběhl jako uličník, hned se zase přitočil s přihlouplým úsměvem na odulé tváři.

Ve stínu hraběcího zámku, tam, kde ústí kaštanová alej, stála starobylá budova gymnázia. Nad kamenným portálem trčela věžička, jež ukrývala zvonek; a kovové srdce zvonu svolávalo každý den po dvě století studenty do přednášek. Z jedné strany byla to jednopatrová budova, jež se pokorně krčila před zámkem a úslužně ustupovala kostelu. Avšak na druhé straně byl svah a na tom svahu vyrostlo mohutné, chmurné zdivo, obraz citadely. A toho dne chystalo se okresní město oslavit jubileum tohoto ústavu.

Již od časného rána přivážela místní dráha účastníky slavnosti. Někteří přijeli sami, jiní byli obklíčeni rodinou. Ozýval se pokřik. Mnozí si s radostným hlaholem padali do náručí. Brali se za ruce, odstupovali od sebe, aby zkoumali svou tvář ve tváři druhého, mnohému se vkrádal do duše nedůvěřivý smutek. Tohle že jsem já? V paměti se odvraceli od zvarhanělých, zvětralých lící, od toho hrbolatého zrcadla s oprýskaným amalgamem.

– Jsi to ty? – tázali se ostýchavě.

Slyšeli odpověď kalného zrcadla: – Ano, já… –

Odpoledne se konal průvod městem. Vpředu šla standarta s nápisem: Ročník 1857. Nesl ji stařičký kněz v oblýskané kutně penzisty, s třaslavou, na stranu nachýlenou hlavičkou. Za ním cupitali dva stařečkové s vypoulenýma, ptačíma očima. Ročníky 1853 a 1856 scházely. Pak přišel hlouček kmetů za standartou 1855. Byli zkřiveni jako staré vrby a opírali se o pečlivě sbalené deštníky. K zemi se klonily lysé hlavy s věnečkem šedin, vratce se pohybovala vyschlá těla v příliš volných oděvech.

Jak klesal letopočet, vztyčovaly se hlavy. Staří studenti se zvědavě rozhlíželi. Mnozí nepoznávali toho města, do něhož je před nesmyslnou řadou let – snad uplynula celá staletí? – přivezl jejich otec na žebřiňáku zároveň s pruhovanou peřinou.

Co je to? Tamhle přece nebyla výkladní skříň železářského obchodu. Na tom místě bylo arkýřové okno a za ním bylo vidět dvě staré ženy. Seděly naproti sobě v lenoškách a ustavičně hlídaly náměstí; když spatřily kolemjdoucího, nakláněly se k sobě a ševelily jako list papíru. Kde je ten arkýř? Kde jsou staré ženy?

Podívejme se… Kde se tu vzala tabulka s nápisem Růža Adamírová, zkoušená učitelka řeči německé a francouzské? Vždyť tady bydlíval krejčí Krahulec. Vidívali ho, (...)

(......)