Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

52

A zase: – dzin, dzin – dzin-dzin-dztn… Ulicemi okresního města pochodoval skvělý průvod. V čele hopkaly děti a městské dívky v pestře vyšívaných krojích. Za nimi kráčel hlouček mužů v koženkách a v dlouhých kabátech s mosaznými knoflíky. Ponocný v kožichu a s halapartnou, rychtář s dřevěnkou v ústech, komický dohazovač s červeným deštníkem; jako by někdo vdechl život figurínám z národopisného muzea a ony pak vystoupily ze svých vitrín. Mezi těmi figurami poutal pozornost holič Sedmidubský v úboru panského drába; vykračoval si pod třírohým kloboukem, s pomalovanou tváří a nalepenými kníry; ruku na kosince^[42], zavěšené na bílém řemení, koulel očima a s líčenou přísností hartusil na uličníky.

Byl to krásný, nekonečný průvod. Hudebníci duli do plechů, až se okna třásla. A za hudbou se nesli plecití řezníci v bílých kabátcích, ověšení šerpou a se širočinou přes rameno; kominík se svým pomocníkem, oba růžově vymydlení, s vycíděným nádobím; Sokolové zarudlí a hrdí dupali lesklými holínkami do dlažby; hasiče v blýskavých přilbách vedl zasilatel Wachtl s velitelským knírem; a na konci hrkaly žebřiňáky, ozdobené březovím, a v nich seděli vesničané. Selky byly upjaty v tmavé jupky, hlavy zahaleny v bílé šátky; mužové v nemotorném svátečním oděvu, který z nich visel, jako by byl srouben z prken, vydlabán dlátem a přitesán sekyrou; oděvy, koupené na jarmarku po dlouhém, úporném smlouvání, byly kalnými skvrnami mezi bohatými, vyšívanými selskými kroji městských dam.

Před obydlím soukeníka Nobilise stála socha muže v rokokové paruce; kamenná podoba byla rozkročena, jako by se chystala opustit svůj podstavec; v jedné ruce držela brk ze zrezivělého plechu, v druhé svitek papíru; dívala se mrtvýma očima na pumpu, jež tvořila střed olysalého trávníku ve čtverhranu smutných chalup. Do podstavce byl vtesán nápis, jejž zpola setřelo čtvero ročních počasí. Lišejník leptal omšelý kámen a skulinami se dralo býlí. Socha byla obrazem jistého básníka, jenž se narodil v okresním městě a zemřel na počátku minulého století. Psal prý didaktické verše a tak se proslavil. V okresním městě však těchto básní nikdo nečítal; sotva si někdo na básníka vzpomněl; a kamenný básník zvolna obrůstal kopřivami a stále hleděl mrtvýma očima na pumpu.

Tento den však postavili před pomník básníkův tribunu a ověsili ji stužkami národních barev; sem přitáhl pestrý průvod a obklopil tribunu. Poslanec Národní strany svobodomyslné dr. Alois Fábera vystoupil na řečniště, aby vzdal hold mrtvému básníkovi. Poslanec přehlédl jasným, spokojeným zrakem shromáždění a pak otevřel ústa a vylil na posluchače vlažný, příjemný proud šťavnaté řeči. Ani poslanec nečetl veršů kamenného básníka a netoužil po nich; avšak upřímně ctil mrtvého básníka. Ctil – a obyvatelé okresního města s ním – pouze mrtvé básníky. Událo-li se mu, že se setkal s živým básníkem, tehdy nepokojně mrkal a obezřetně se chechtal. Mimoděk si zapínal kabát. Podezíral živé básníky z lehkomyslnosti a nepořádné (...)

(......)