Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

54

– Kdyby dali radši na pivo, – bručel, jeho scvrklé tělo se ztrácelo ve vypůjčeném obleku. Pohyboval se v něm jako vepř v pytli. Zdálo se, že oděv obživl, opustil šatník a vydal se na cestu.

Zasklený diplom pod paží, kráčel po prašné stezce, opíraje se o oloupanou větev. Trápila ho žízeň a mocně ho vábil přelud sklenice piva.

– Kdyby dali radši něco k lepšímu, – hučel, vzpomínaje na slavnost.

– Myslil jsem, že už bude konec, ale on to vzal ze začátku. To mu huba jela! Jejdanánku! Já bych to nedokázal ani za zlatník. A starosta taky ne. Jenom někteří lidé mají takový dar. –

Zastavil se, aby přendal diplom z pravé ruky do levé.

– Abych to nerozbil. To bych to provedl! Muselo to koštovat hodně peněz… –

Byl ukrutný bílý žár. Prach leptal oči. Stařík se chvílemi zastavil, aby popotáhl kalhoty. Jeho černý, sváteční klobouk prachem zšedl. Zrychlil kroky, neboť spatřil hospodu.

Hostinec byl dlouhé, nízké stavení, pokryté šindelem. Nad vchodem byl připevněn dřevěný chomout. Dvě kozy okusovaly hlohový keř. Z dálky bylo slyšeti tkalcovský stav: – Trdlrtr trdlrtr – trdlrtr – škráb! Hejzlar nadzdvihl tvrdý klobouk, rozvážně se poškrabal a vstoupil do šenkovny. Za nálevním stolkem seděl hostinský a četl v kalendáři. Stařec se posadil, slastně si oddychl a požádal o pivo. Hostinský neodvraceje zrak od tištěných stránek, natočil sklenici; postavil ji před hosta a vrátil se k svému kalendáři.

Nad městem se klenulo tupé vedro, ale v hostinci bylo chladno jako v hrobce. Hejzlar odfoukl pěnu a dychtivě se napil. Áááá! to dělá dobře. Lstivě přimhouřil oko a v těle se mu rozlila spokojenost. Hostinský si ho nevšímal, přikován ke kalendáři pohyboval rty. Mouchy důvěrně bzučely. Otevřenými dveřmi vplížila se do místnosti slepice a opatrně si prohlížela hosta. Hostinský, aniž by ustal v četbě, hodil po ní čepicí. Slepice zděšeně zakvokala a odběhla.

„Máme pěknej čas,“ ozval se host.

„Jo,“ zabroukl šenkýř.

„Pršet ne a ne,“ navazoval Hejzlar.

„Hm.“

„Sprchnout by neškodilo.“

Hostinský neodpověděl.

Na dveřích, jež oddělovaly šenkovnu od kuchyně, odhrnula se bílá záclona; objevila se babská tvář s kulatýma sovíma očima. Šenkýř vstal a kopl do dveří; v kuchyni se ozvalo zlostné zaskuhrání.

Hejzlar čtverácky přimhouřil oko a zacinkal na sklenici.

„Ještě jednu,“ poroučel. „Ta jedna byla na košt a ta druhá je už pro žízeň.“

Šenkýř loudavě vstal, naplnil sklenici a zase jej přitáhl kalendář. Hodiny mdle cvakaly, venku se ozvalo drnčení vozíku a chraplavý štěkot psa. Hostinský naslinil prst a obrátil list.

– Aspoň na pivo měli dát, – dumal Hejzlar, vzpomínaje na slavnost. – To by jim nic neudělalo. Ne že bych vám na to čekal. Já na sklenici ještě mám. Ale ono je o to, aby bylo vidět, že máte uznání. –

Zamával rukama.

– Služebníče věrnej, kterej’s dělal… pořád v jednom kuse… zmozolená pravice… nebo jak to povídal. Jeden si to nepamatuje. Kdepak! Měli jste vidět, jak mu huba jela. Jděte do háje! Mládenci budou mít ze mě (...)

(......)