Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

55

Belhavě se dal na cestu k domovu; jeho titěrná postava se ztrácela ve vypůjčeném oděvu. Byl zkormoucen, že mu hostinský nenalil; zarámovaný diplom mu překážel v chůzi. Jeho lítost zkysala ve zlost; obrátil se a pěstí hrozil k hospodě, vklíněné mezi potok a opukovou skálu.

– Rejkotáne! Moulo! Votroku jeden votrocká! – breptal zlostně, –když pán poroučí pivo, máš přinést pivo a nemluvit! –

Stanul a uhodil se do prsou: – Copak Hejzlar zůstal někomu dlužen? Oho! Hejzlar se nezahodí. Hejzlar na tu sklenici ještě má. –

Sehnul se, vyhrnul šosy císařského kabátu a ukázal hospodě zadnici.

– Koukej! To ti vzkazuje Hejzlar. Ty víš, pitomo, co Hejzlar obnáší. Měls slyšet, co říkal pan poslanec. Povídal: Pane Hejzlare, jářku, my dva… jako vy a já…, my poznali svět, okusili dobrý i zlý. Pročež, pane Hejzlar, tisknu vám zmozolenou pravici. Nekoukejte na to, co vám říká ten trouba hostinskej. On by to pivo nejraději vychlastal sám, věřte tomu, když to říkám já, poslanec. Žádná šibenice není dost vysoká pro takovýho šenkýře. Až přijdu do Vídně, tak budu vypravovat, jakýho máte tady hostinskýho. Nic si z toho nedělejte, pane Hejzlar… Vy jste pašák. Spravedlivě jste sloužil pánům padesát let. Pročež nazdar a sláva vám… –

Podél cesty se páslo hejno husí. Houser se oddělil, a hrozivě syče, hnal se po Hejzlarovi. Husy zamávaly křídly a daly se do pronikavého křiku.

– Iš, ty! Volal jsem tě? Nevolal. Tak si jdi mezi husy. I ty si na Hejzlara budeš otvírat zobák? –

Hmatal po kapsách.

– A kouřit není co, – vrčel zklamán. – Aspoň cikárko jste mohli darovat. Obrázek jste si mohli nechat. Kam to dám? –

Cesta se vinula vzhůru po příkré stráni mezi zjizvenými kmeny dubů a strupatými borovicemi; trny ostružin chňapaly po záhybech jeho kalhot. Stínu bylo málo a žhavé paprsky sluneční ustavičně útočily na starce. Pot řinul se mu po šíji a svědilo jej po celém těle.

– Toť se ví, že jsem sloužil. Mně to nemusíte povídat, kdo to má líp vědět, ne-li já. Pa – desát let! To je slovo! V zimě v létě, v každým čase. A vždycky spravedlivě. Jako voják. –

Zase se šacoval po kapsách doufaje, že v nich něco objeví. Našel kůrku a cucal ji bezzubými ústy.

– Pivo… – bručel, – ještě jedno pivo a jsem chlapík. Potřebuju si vyprat žaludek. Já jsem sloužil, a sice u koho? U Schidlofa jsem sloužil. Oni byli dva. Leopold byl ten starší. Byl to špinhauzník, kterej nikomu nic nepřál, ani sobě. Moh’ si dát piva bez počtu. Kdybych byl na jeho místě, tak by si hostinskej musel namazat paty sádlem, jak bych ho proháněl. Honem by musel zapřáhnout a jet do pivovaru pro novou várku. A ten druhej byl pan Alfréd, co si vzal Vídeňačku. Ten byl na lidi hodnej. Nepoved’ se starýmu Schidlofovi, poněvadž byl vůl. Měl jizvu nad levým okem. Kůň ho kopl, on sloužil u kavalerie. Panička mu roztočila majetek, měl si vzít zdejší děvče a nepotřeboval jezdit do Vídně. Teď nemá nic, celej pan Alfréd, oba nemáme nic. –

Vypité pivo ho tlačilo. Zastavil se, opřel diplom o (...)

(......)