Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

Lékárna U milosrdného bratra má černý, přísný portál, bohatě vyřezávaný v podoby antických bohů. Výkladní skříně jsou prázdné; stojí tam pouze bronzová socha kučeravé ženy v tunice, která drží v ruce kalich. Uvnitř lékárny vládne pološero, v němž se nejasně blyští porculánové tyglíky s latinskými nápisy. Návštěvník, který vstoupí do lékárny, mimoděk smekne klobouk jako v kapli. Na pultě stojí skleněná baňka s růžovými a bílými cukrátky. V zamlklém tichu vznáší se opojná, pronikavá vůně. Vzadu je laboratoř, kde principál čte doktorské škrabanice a podle nich sestavuje léky, které zahánějí neduhy.

Zde se každý den scházelo několik měšťanů a lékárník, zdvořilý muž s hnědou parukou, jim naléval rosolku do čtverhranných sklínek. Agent Raboch přináší místní klepy. Celý den rejdí po městě, neboť za něho pracuje absolvent obchodní akademie Růžička. Poštovní správce na odpočinku pan Pecián přichází se svým dávným přítelem, zámeckým kastelánem Vepřekem. Zahaleni v pláštěnky sedávají u pultu, upíjejí ze skleniček a hovoří o časech dávno minulých. Jejich pohled byl upřen do minulosti. Tam nalézali plodivou přírodu, nesmírně štědrou k lidstvu, zdravé a silné muže, sousedskou lásku a hrdinské činy. O přítomnosti se vyjadřovali s úšklebkem; všecko současné bylo jim mátožné, neupřímné, jalové a chorobné; dávno uplynula jejich mladost. Hovoříce o minulých časech, elegicky kývali hlavou. Byly to krásné doby, darmo mluvit…

Když vyčerpali všechny místní události, tehdy zpravidla počínali hovor o panovnickém rodě. Penzionovaný správce pošty byl zasvěcen do tajností vídeňského dvora, i ševelil přitlumeným hlasem, bojácně pohlížeje ke dveřím. Káral císařovnu Alžbětu, jejíž marnotratnost byla známa, a uvedl, že jednou si koupila krajek za dva miliony zlatých. Všichni užasli. Dva miliony zlatých! To je jmění! Pan Pecián se pásl na jejich úžasu a pak dodal, že císař pán tu částku zaplatil, aniž pohnul brvou.

„Dva miliony zlatých!“ užasl lékárník.

„Dva miliony zlatých… lehce se to vysloví…,“ dumal pan Raboch.

„Za krajky,“ zdůraznil pan Pecián.

„Jen tak… za krajky,“ opakoval pan Raboch.

„Nebyla to dobrá žena,“ vzdychal pan Pecián, „císařovna Alžběta nebyla dobrou chotí starému, moudrému mocnáři. Nestála mu po boku, pořád byla na cestách. Císař jí vlastně ani neužil.“

Pan Raboch, který miloval pikantní historky, počal o tom, že císařovna měla něco s hrabětem Esterházym, jak se povídá. Kastelán protestoval. Před ním, prosím, ani slova o tom! Kvůli císaři pánu to nesnáší. Vladař nezasluhuje, aby přišel do lidských řečí. Císař pán dává chleba všem služebníkům.

Penzionovaný správce pošty se připojil. Nenáleží nám soudit onu vznešenou paní, třebas i zhřešila. Však vzala za to strašnou odplatu rukou (...)

(......)