Karel Poláček

POVÍDKY IZRAELSKÉHO VYZNÁNÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Povídka o tom,
kterak si pan Hugo Lüftschütz chtěl vzíti slečnu Orensteinovou, ale nevzal si ji

Pan Bondy povídal: „Mně chtějí něco vypravovat, pane Lüftschütz? Voni že mají starosti? Já být jako oni, svobodnej jako pták, takhle budu skákat vysoko!“

Pan Lüftschütz hladě si zasmušile pleš, odpověděl: „A vidíte – já neskáču vysoko – já mám starosti – mým nepřátelům řečeno… Svobodnej člověk – co já mám z toho? Co si za to efektivně koupím? – Když jsem se stěhoval od paní Guth k paní Abeles, myslel jsem, že to bude lepší – nebezpečná osoba, paní Guth, máte ponětí… Ale paní Abeles, no já vám říkám…“

Pan Bondy vyprskl smíchem: „Znáte ten vtip: Sagt die Frau Guth zu der Frau Abeles? Glänzend, mein Ehrenwort!^[30]“

„Znám,“ odpověděl chmurně pan Lüftschütz, „ten vtip jste přivezl z liberecké túry… Dejte mi s tím svatej pokoj!“

„Tak já jim něco řeknu. Oženěj se a budou mít zase jiné starosti!“

„Kdo? – Já? Nápad! To bych to vyvedl! Ožením se a budu mít najednou nějaké příbuzenstvo… To by byla samá ‚teta Fróny – teta Jetty, strejček Ignác – strejček Siegfried‘, jděte mi s tím na horoucí skálu!“

„Řeknou, co mám s nimi dělat? Povím-li: Oženěj se, řeknou samá teta, samej strejc; a když řeknu: Zůstanou tak, jak jsou, nadáváte na paní Guth a paní Abeles. To je s vámi těžký pořízení!“

„Řekl jsem vám, že se nechci ženit? Já se věru chci ženit. Ale když ono to je dneska… To není jen tak, pane! To je věc seriózní a oportunní. Já jsem povinen společnosti oženit se, jak se patří… Jó, tak je to… Já jsem na tom jako ten komi, co měl na svého šéfa vztek a nevěděl, jak se mu pomstít. Řekl si: Budu-li hodně vážit, lidi se do krámu pohrnou a udělám starýmu reklamu; budu-li dávat špatnou váhu, bude mít šéf tím větší profit… Lidičky, co mám dělat, plnej krám lidí; jak říkal starej Popper, když se mu zrovna vedle etabloval konkurent –“

„Pane Lüftschütz,“ pravil slavnostně pan Bondy, bera důvěrně vrchního účetního za knoflík, „já bych pro nich něco měl… Báječná partie, vážená židovská rodina, eine ehrbare jüdische Familie… A mají jedinou dceru, hezkou a – a – ta milost! A to dobré vychování! A to skromný vystupování! A ty rodiče se v ní zrovna vidí, prosím vás – jediná dcera! Tu když si vezmete, máte krytý záda. Jste hotov, ein gemachter Mann!“

„Nemluvěj mně tolik a řeknou jedno slovo.“

„A –?“

„Branže?“

„Rukodílné a střižní zboží.“

„No, dobrá branže,“ pravil zálibně pan Lüftschütz. „No –?“

„A padesát tisíc.“

„To by šlo. A firma?“

„Orenstein z Hradce. Má dvě dcery. Irmu a Elsu. Můžete si vzít, kterou chcete. Irma je starší.“

„Ale vždyť jste řekl; že mají jen jednu –“

„To se ví, že jednu. Ta druhá je vdaná nebo zasnoubená nebo má známost, já vím moc… Ale je zaopatřená, tak co je vám do ní?“

„No, já se na to podívám. To víte, já se jen tak nedám, já toho nemám zapotřebí – já hned každého prokouknu – já – já – se vyznám v lidech!“

„A ještě něco. Až tam pojedete, nezapomeňte si vzít nějaké cizozemské známky – víte, Alfrédek, (...)

(......)