Karel Poláček

POVÍDKY IZRAELSKÉHO VYZNÁNÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Příbuzní

V kupé třetí třídy seděli naproti sobě dva páni. Když vlak sebou trhl, aby opustil stanici Kostomlaty, podíval se jeden z nich přes noviny na svůj protějšek. Pak už se na něho koukal pořád. Když pak se blížili k Nymburku, tu se již nezdržel, složil noviny a pravil: „Poslouchaj, pane – že jsem tak smělej – máúcta, pane – služebník, pane, oni mně připadaj nějak známej – nejsou oni pan Reiniš?“ Protější pán narovnal si kravatu, povytáhl manžety, pokrčil rameny a pravil: „Kterej Reiniš? Reiniš z Plzně?“

„Ne!“

„Reiniš, prýmkářské zboží ve velkém i v malém?“

„Ne!“

„Reiniš s tím nosem?“

„Ne!“

„Reiniš, co se vyrovnal?“

„Ne!“

„Tak teda kterej Reiniš? Snad ne ten Reiniš, co měl říct starýmu Traubovi: voni mlčej, voni maj nejmíň co povídat!?“

„Já už vidím, že nejsou pan Reiniš,“ povídal zvědavý pán, „poněvadž kdyby byli pan Reiniš, tak by věděli kterej. To se tak hned nezapomíná. Oni nejsou žádnej pan Reiniš.“

„Říkám já, že jsem Reiniš?“

„A říkám já, že jsou Reiniš? Já jsem si jako myslel – kdyby náhodou – podobnost tu je – já mám s tím Reinišem nějaké jednání, ať mně radši nechodí na oči – já jsem Artur Popper – dovoluji se představit – Popper od firmy Freud & Piek, módní zboží.“

„Já jsem Hugo Lüftschütz, prokurista firmy Edmunda Robička nástupce Rudolf Klein –“

„Cože – Rudolf Klein – není to ten Klein, co mluví na ‚r‘, továrna na obuv, Vysočany?“

„Ano, ten je to,“ přisvědčil pan Lüftschütz, „velikej člověk – mocnej člověk – těžkej člověk – bude komerčním radou –“

„Ale jdou!“ podivil se pan Popper. „Tohle bych nikdy neřek – Rudolf Klein a komerční rada! – On je takovej rada, jako já jsem primabalerína – to mně vypravujou novinku! Vždyť je to taková malinká továrnička – kdepak – dílna je to – to se ví, musí v tom být ,nástupce‘ – on ten Robiček byl nic a Klein je nula, ale je ‚nástupce‘ a drží si prokuristu, má toho zapotřebí! – Já vám říkám, že tihle nástupci jsou samej švindl!“

„Jakej švindl?“ urazil se pan Lüftchütz. „Vy můžete něco vypravovat – to mám rád, když se moc mluví – jestli chcete něco vědět – to je ohromnej podnik – obuv Noblesse zná celej svět –“

„A co voni budou mluvit,“ vpadl mu do řeči pan Popper, „to mám rád, když se moc mluví – voni mně chtějí něco vypravovat? – Já znám Kleina, když byl ještě takhle malej – byl rád, když jsem mu dal vydělat pětikorunu – takovej šnorer – pomoh si a dělá velkýho –“

„Psst!“ zasyčel výstražně pan Lüftchütz, ukazuje na spolucestující. „Nekřičej tak – nemusí každý všecko slyšet – řeknou: Dva židi, a je jich všude plno –“

„Viděj – to mám moc velikej strach,“ vpadl mu sebevědomě do řeči pan Popper, „já se budu někoho ptát – na mně je nejmíň vidět, že jsem žid – povídala slečna Bendová: Pane Popper, do nich bych to nikdy neřekla – jenom když začnou mluvit, je vidět, jakého jsou vyznání – čestné slovo, pane! Jednou – to si nechaj vypravovat – jedu vlakem – třetí třída je plná – mnoho řečí – mluví se o politice a nadává se na židy – rád bych viděl (...)

(......)