XIII
Podobně jsme to zkoušeli se zpěvem básníků u mého vojska, neboť se začínalo rozkládat. Došlo však k podivné věci: básníci nezapůsobili a vojáci se jím smáli.
"Ať nám zpívají o našich pravdách," říkali. "O vodotrysku v našem domě a o vůni večerní polévky. Co je nám do tohohle tlachání?"
A právě tehdy jsem pochopil i další pravdu: že ztracené moci nelze znovu nabýt. Že obraz říše přestal být plodný. Obrazy umírají stejně jako rostliny, jež vyčerpaly svou sílu a staly se mrtvou hmotou, která se vbrzku rozloží a promění v půdu pro nové rostliny. Odebral jsem se do ústraní. abych se nad tím tajemstvím zamyslel. Neboť nic není více anebo méně pravdivé. Nýbrž jen více anebo méně účinné. A já už nedržel v rukou zázračný uzel jejich rozličnosti. Vyklouzl mi. A má říše se rozpadala jaksi sama od sebe, neboť když bouře zláme větve cedru a cedr uschne v písečném větru a podlehne poušti, není to proto, že písek nabyl větší síly, ale proto, že se cedr vzdal a otevřel svou bránu barbarům. (...)
Zatímco skřípěl písek a zvedal se a běžel přes duny, které se rozvinovaly a o kus dál zas vrstvily, já po celou tu noc bděl nad muži. Po celou tu bezvěkou noc, v níž luna vyvstávala a zase mizela v narudlé, větry unášené mlze. Poslouchal jsem, jak na sebe ze tří konců trojúhelníkového tábora dosud volají hlídky --- ale jejich hlasy už byly jen dlouhými, pateticky osamělými výkřiky, jimž chyběla víra. A říkal jsem Bohu: "Není tu nic, co by je do sebe pojalo ... Jejich někdejší řeč je opotřebována. Vězňové mého otce byli bezvěrci, měli však okolo sebe pevnou říši. Otec jim poslal pěvce, za kterým stála říše. Proto je dokázal svým všemocným slovem za jedinou noc obrátit. Ta moc však nepramenila z něho, nýbrž z říše.
Ale já pěvce nemám a chybí mi pravda a chybí mi plášť. abych byl pastýřem. Mají se tedy navzájem pobít a zamořit noc hnilobou svých probodaných břich, zbytečnou jako malomocenství? Ve jménu čeho je mám sjednotit?"
Tu a tam začali vyvstávat falešní proroci a kolem nich se vytvářely skupinky. Nebylo těch věrných mnoho, ale měli zase pocit života a byli hotovi umírat za svou víru. Pro jiné žádnou cenu neměla. A jedna víra stála proti druhé. Vznikaly drobné sekty, které se navzájem nenáviděly, neboť měly ve zvyku rozdělovat vše na omyl a pravdu. Co není pravda, je omyl, co není omyl, je pravda. Kdežto já vím, že omyl naprosto není opakem pravdy, nýbrž je to jen jiné uspořádání, jiný chrám, zbudovaný z týchž kamenů, ani pravdivější, ani falešnější, pouze jiný, a když jsem viděl, jak jsou hotovi umírat pro iluzorní pravdy, krvácelo mi srdce. A řekl jsem Bohu: "Což mi nemůžeš ukázat pravdu, která by jejich částečným pravdám vládla a všechny je pojala do svého lůna? Vždyť udělám-li z těchto trav, které se navzájem požírají, jediný strom, oživovaný jedinou duší, pak jedna větev bude brát sílu z druhé a celý strom bude jediná nádherná spolupráce a košacení v slunci. Nebo snad nemám dost široké srdce, abych je obsáhl?"
Čestní lidé byli k smíchu a kupci triumfovali. Prodávalo se. Najímaly se nevěstky. Rabovaly se zásoby ječmene, které jsem nastřádal na doby hladu. Vraždilo se. Ale nebyl jsem natolik naivní, abych si myslel, že zánik říše je důsledkem tohoto úpadku mravů. Bylo mi jasné, že onen úpadek je naopak důsledkem toho, že zaniká říše. "Pane," řekl jsem. "ukaž mi obraz, za který by se v srdcích směnili. A skrze jednoho každého získají všichni novou sílu. Ctnost bude potom znamením toho, že jsou."
i PDF 
.