Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVI

A tak jsem pochopil, že člověk není hoden zájmu nejen tehdy, když se neumí obětovat, když není schopen vzdorovat svodům a přijmout smrt --- neboť v takovém případě ztrácí tvar ---, ale i tehdy, když je rozplynut v davu a davem ovládán a podřízen jeho zákonům. Vždyť tak jako divoký kanec či samotářský slon, i každý člověk má právo mlčet na svém vrcholku hory a nebýt odtud vytrhován davem vedeným nenávistí ke všemu, co se podobá cedru na vrcholku hory.

Člověk, který chce pomocí řeči, pomocí logických výkladů uchopit a vyjádřit člověka, mi připadá jako dítě, které se postaví s kbelíčkem a lopatkou u paty Atlasu a představuje si, že horu uchopí a přenese jinam. Člověk je tím, čím je, a ne tím, co je vyjádřeno. Samozřejmě že každé vědomí směřuje k tomu, aby se vyjádřilo, ale vyjádřit se je dílo těžké, pomalé a křivolaké --- a je omyl si myslet, že to, co nelze vyslovit, neexistuje. Neboť vyslovit a pojmout má jeden a týž smysl. Až dodnes jsem se však naučil pojmout z člověka jen chabou část. A to, co jsem jednoho dne dokázal pojmout, existovalo nicméně už včera. A lichotil bych si, kdybych si představoval, že to, co z člověka nemohu vyjádřit, není hodno zájmu. Vždyť ani horu nemohu vyjádřit, jen označit. A označit a uchopit je dvojí. Označit mohu tomu, kdo už zná, kdyby však neznal, jak bych mu dokázal tlumočit horu se všemi jejími rozsedlinami, v nichž se kutálí kameni, a s poli levandule a s horským hřebenem, který se vlní pod hvězdami? A poznám, kdy to není zborcená pevnost či bárka postrádající směr, jejíž provaz lze libovolně odvázat od železného kruhu a vézt ji, kam se zachce ---, nýbrž kdy to je nádherná existence, jež má své vnitřní zákony tíže a své mlčení, velebnější než mlčení hvězdného soustrojí.

Je zde tedy ten svrchovaný rozpor, že obdivuji člověka poddaného a zároveň člověka nepoddajného, který projevuje to, čím je. A třebaže ten problém chápu, nedokážu ho formulovat. Neboť právě ti lidé, kteří jsou podřízeni nejtvrdší disciplíně a půjdou na smrt na mé jediné znamení, kteří planou pro mou víru a zároveň jsou poslušností tak utuženi, že jim mohu vmést do tváře urážky a vládnout jimi jako dětmi, právě ti lidé projeví nakonec v činu, ve srážce s protivníkem, tvrdost kalené ocele a ušlechtilý hněv a odvahu před smrtí.

Pochopil jsem, že člověk má prostě dvě tváře. Že ten obdivuhodný člověk, který nám připadá nepoddajný jako zrno, či ta nepodmanitelná žena, která je v mém náručí nepřítomná jako loď na širém moři, že takový člověk, kterého nazývám mužem, protože nesmlouvá, nevyjednává a neustoupí, ani se z obratnosti, lačnosti či únavy nevzdá části sebe a nevymačkám z něho olej tajemství, kdybych ho drtil třeba mlýnským kamenem, že takový člověk, který nese v srdci onu tvrdou olivovou pecku a já ho nedám utlačovat davem ani tyranem, neboť se v srdci stal diamantem, že takový člověk (...)

(......)