XXVI
A tak jsem pochopil, že člověk není hoden zájmu nejen tehdy, když se neumí obětovat, když není schopen vzdorovat svodům a přijmout smrt --- neboť v takovém případě ztrácí tvar ---, ale i tehdy, když je rozplynut v davu a davem ovládán a podřízen jeho zákonům. Vždyť tak jako divoký kanec či samotářský slon, i každý člověk má právo mlčet na svém vrcholku hory a nebýt odtud vytrhován davem vedeným nenávistí ke všemu, co se podobá cedru na vrcholku hory.
Člověk, který chce pomocí řeči, pomocí logických výkladů uchopit a vyjádřit člověka, mi připadá jako dítě, které se postaví s kbelíčkem a lopatkou u paty Atlasu a představuje si, že horu uchopí a přenese jinam. Člověk je tím, čím je, a ne tím, co je vyjádřeno. Samozřejmě že každé vědomí směřuje k tomu, aby se vyjádřilo, ale vyjádřit se je dílo těžké, pomalé a křivolaké --- a je omyl si myslet, že to, co nelze vyslovit, neexistuje. Neboť vyslovit a pojmout má jeden a týž smysl. Až dodnes jsem se však naučil pojmout z člověka jen chabou část. A to, co jsem jednoho dne dokázal pojmout, existovalo nicméně už včera. A lichotil bych si, kdybych si představoval, že to, co z člověka nemohu vyjádřit, není hodno zájmu. Vždyť ani horu nemohu vyjádřit, jen označit. A označit a uchopit je dvojí. Označit mohu tomu, kdo už zná, kdyby však neznal, jak bych mu dokázal tlumočit horu se všemi jejími rozsedlinami, v nichž se kutálí kameni, a s poli levandule a s horským hřebenem, který se vlní pod hvězdami? A poznám, kdy to není zborcená pevnost či bárka postrádající směr, jejíž provaz lze libovolně odvázat od železného kruhu a vézt ji, kam se zachce ---, nýbrž kdy to je nádherná existence, jež má své vnitřní zákony tíže a své mlčení, velebnější než mlčení hvězdného soustrojí.
Je zde tedy ten svrchovaný rozpor, že obdivuji člověka poddaného a zároveň člověka nepoddajného, který projevuje to, čím je. A třebaže ten problém chápu, nedokážu ho formulovat. Neboť právě ti lidé, kteří jsou podřízeni nejtvrdší disciplíně a půjdou na smrt na mé jediné znamení, kteří planou pro mou víru a zároveň jsou poslušností tak utuženi, že jim mohu vmést do tváře urážky a vládnout jimi jako dětmi, právě ti lidé projeví nakonec v činu, ve srážce s protivníkem, tvrdost kalené ocele a ušlechtilý hněv a odvahu před smrtí.
Pochopil jsem, že člověk má prostě dvě tváře. Že ten obdivuhodný člověk, který nám připadá nepoddajný jako zrno, či ta nepodmanitelná žena, která je v mém náručí nepřítomná jako loď na širém moři, že takový člověk, kterého nazývám mužem, protože nesmlouvá, nevyjednává a neustoupí, ani se z obratnosti, lačnosti či únavy nevzdá části sebe a nevymačkám z něho olej tajemství, kdybych ho drtil třeba mlýnským kamenem, že takový člověk, který nese v srdci onu tvrdou olivovou pecku a já ho nedám utlačovat davem ani tyranem, neboť se v srdci stal diamantem, že takový člověk má vždycky ještě jednu tvář. Pokorný, poslušný a plný úcty, víry a odevzdání, je moudrým synem určité duchovní rasy a přechovavatelem jejích ctností ...
Ti však, o nichž jsem myslil, že jsou svobodní a že v nevyléčitelném osamění rozhodují pouze sami o sobě, ti nejsou ničím vedeni, chybí jim vítr ve stěžňoví a jejich odpor je vždy jen rozmar beze vší souvislosti. A protože takový dobytek nenávidím a nenávidím člověka, který je zbaven vlastní podstaty i vnitřní vlasti, a protože ani jako vládce, ani jako pán nechci svůj lid vyklestit a proměnit ho v poslušné a slepé mravence, pochopil jsem, že ho svou vůlí mohu a musím oživit, a ne zničit. A že to není měkkost bastarda, když je v mém kostele měkký a poslušný a ke druhému laskavý, neboť jen takto může být úhelným kamenem na hranicích mé říše. Neboť od člověka samotného nelze nic čekat, pouze od nádherné spolupráce jednoho skrze druhého ...
Stejně tak onen muž drcený tíhou hradeb a hlídaný dozorci, onen muž, kterého bych mohl ukřižovat, a přesto neodvolá a moji kati z něho vyrazí nanejvýš pohrdavý srních. Byl by omyl, kdybych v něm viděl jen vzpurnost. Čerpá svou sílu prostě z jiné víry a má i druhou tvář, která je něžná. Je tu i jiný jeho obraz, obraz člověka, který usedne a s rukama na kolenou a sladkým úsměvem naslouchá, a jsou tu ňadra, která ho odkojila. A stejně tak ta žena, kterou jsem zavřel ve věži. Zajatá v kleci obzoru přechází sem a tam a nelze ji znásilnit ani uchopit a nevyřkne slovo lásky, jak je to na ní žádáno. Je prostě z jiné končiny, a z jiného ohně, ze vzdáleného kmene a plná vlastní víry. Nedosáhnu jí, pokud nedocílím jejího obráceni. Nejvíc nenávidím takové lidi, kteří vůbec nejsou. Psí syny, kteří považují za svobodu, když svobodné mění a zapírají vlastní názory (a jak by mohli také vědět, že něco zapřeli, když jsou sami sobě soudci?). Kteří svobodně kličkují a křivé přísahají a odvolávají a mění názor, jen když jim, jsou-li hladoví, ukážu žlab.
Byla tedy noc svatby a noc na smrt odsouzeného. A já měl pocit života. Zachovávejte tvar a buďte stálí jako lodní kýl, a to, co čerpáte zvenčí, proměňujte v sobě jako cedr. já jsem rámec a výztuž a tvůrčí čin, z něhož se rodíte, a nyní musíte růst a pevně zapustit kořeny jako mohutný strom, který se košatí do vlastních větví, a ne do větví jiného stromu, a vytváří své vlastní jehličí či listí, a ne jehličí či listí jiného stromu ...
Chátrou však nazývám ty, kteří jsou živi z činů druhých lidí a podle nich se mění jako chameleóni a hledí s láskou jen tam, odkud jim plynou dary, a mají rádi potlesk a soudí sami sebe z pohledu davů: nikde je nelze najít, nejsou podobni citadele, uzavřené nad vlastním pokladem, a nepředávají své heslo z pokolení na pokolení, ale nechávají své děti naopak vyrůstat, aniž je hnětou. A vyrážejí po světě jako houby.
i PDF 
.