LIII
Znovu mi přichází na mysl obraz ušetřeného času.
Neboť chci vědět: "Ve jménu čeho?" A někdo odpoví: "Ve jménu lidské kultury." Jako kdyby se kultura dala pěstovat naprázdno. Je tu například matka, jež kojí děti, poklízí dům a zašívá prádlo. Já ji těch služebných úkolů zbavím a děti budou od té chvíle kojeny, dům nablýskán a prádlo zašito, aniž se sama čeho dotkne. Ale ten ušetřený čas je nyní třeba něčím naplnit. Poskytnu jí tedy píseň o kojení a kojení se změní v píseň. A báseň o dome, v níž se bude dům vemlouvat srdci. Ona však poslouchá a zívá, neboť na tom sama nespolupracovala. Tak jako pro tebe znamená hora tvou vlastní zkušenost s trním, sutí a větrem na hřebenech a nemohu do tebe nic přenést, řeknu-li slovo "hora" a ty jsi nikdy neopustil nosítka, tak ani oné ženě nemohu nic povědět, řeknu-li "dům", neboť ten dům není postaven z jejího času a horoucnosti. Neví, jak tančí prach, když člověk za svítání otevře dveře do slunce, aby vymetl poprašek, zbylý po užívání věcí. Nebyla vládkyní nad oním nepořádkem, jaký po sobě s příchodem večera zanechává život, nad otisky milých kročejů, miskami na polici, pohaslým ohněm v krbu až po ty zašpiněné dětské plenky, neboť život je pokorný i nádherný. Nevstávala denně se sluncem, aby si pokaždé znovu vybudovala svůj dům. jako si ptáci ve stromech urovnávají svým čilým zobákem lesklé peří, nenavracela věcem při úklidu znovu a znovu jejich křehkou dokonalost, aby v nich denní život, jídlo, kojení a dětské hry a mužův návrat znovu a znovu jako ve vosku zanechávaly svůj otisk. Neví, že za svítání je dům těstem, večer se pak stává knihou vzpomínek. Nikdy nepřipravila tu nepopsanou stránku. Co jí máš tedy říci, když jí chceš vyprávět o domě, který by pro ni měl smysl? Chceš-li ji stvořit živou, necháš jí vyleštit zčernalou konvici, aby se po celý den lesklo v šeru cosi z ní samotné, a chceš-li ženu proměnit v píseň, vymyslíš pro ni dům, aby ho od svítání pozvolna budovala ... Jinak by onen ušetřený čas naprosto neměl smysl. Jen blázen by chtěl oddělovat kulturu od práce. Člověku by se tím zošklivila v první řadě práce, neboť by se stala jen mrtvou částí jeho života, a pak i kultura, neboť by se stala jen ničím nepodloženou hrou a pošetilostí. Jako kdybys hrál v kostky, které by už nepředstavovaly tvůj majetek a nešlo by v nich o tvé naděje. Neexistuje totiž hra v kostky, nýbrž jen hra o tvá stáda, o tvé pastviny či zlato. Jako když si dítě staví z písku. Není to hrstka hlíny, ale citadela, hora nebo loď.
Ano, viděl jsem také člověka, jak s potěšením odpočívá. Básníka, jak spí pod palmami. Viděl jsem bojovníka, jak popíjí u kurtizán čaj. Tesaře, jak vychutnává na zápraží sladkost večera. A zdáli se být plni radosti. Ale jak jsem ti říkal: to právě proto, že byli unaveni lidmi. Právě že to byl bojovník, kdo naslouchal písním a hleděl na tance. A básník, kdo snil v trávě. A tesař, kdo vdechoval vůni večera. Oni se uskutečnili jinde. Tou významnou částí života zůstávala pro každého z nich práce. Neboť co platí o staviteli, který se stává člověkem a prostoupen nadšením nabývá svého plného významu tehdy, když pozvedá do výšky chrám, a ne, když odpočívá u hry v kostky, to platí o každém. Pokud čas ušetřený z práce není prostě jen oddech, uvolnění svalů, které se předtím namáhaly, anebo spánek ducha, který vynalézal, je to čas mrtvý. Potom jsi rozdělil život na dvě nepřijatelné části: na práci, která je pouhou dřinou, jaké se člověk nikdy neodevzdá celý, a na volno, které je pouhou prázdnotou.
Jen blázni mohou tvrdit že ciseléra povznesou do roviny člověka, když ho vytrhnou z jeho ciselérské řehole a odsoudí k řemeslu, které už nebude potravou pro jeho srdce. A opatří mu ciselované práce vyrobené jinde, jako by byla kultura nějaký plášť, který si člověk prostě oblékne. Jako by byli na jedné straně ciseléři a na druhé výrobci kultury.
Já tvrdím, že pro ciseléry je pouze jedna forma kultury, a to kultura císelérů. A že může spočívat jedině v jejich práci, že může být jen výrazem námahy, radostí, strastí, obav a velikosti i bídy jejich práce.
Neboť pouze ta stránka tvého života může mít význam a živit skutečné básně, která tě zavazuje, do níž jsi vsadil svůj hlad a žízeň a chléb svých dětí a spravedlnost, které se ti buďto dostane či nedostane. Jinak je to jen hra a karikatura života i kultury.
Uskutečňuješ se pouze v boji s tím, co ti klade odpor. A protože volný čas od tebe nic nevyžaduje a můžeš ho využít stejně tak pro spánek pod stromem jako v náručí lehkých lásek a není v něm nespravedlnosti, kterou bys trpěl, ani hrozby, jež by tě mučila, co jiného ti zbývá, abys mohl existovat, než znovu pro sebe vymyslet práci? Ale neklam se, nemá žádnou cenu jen si hrát, neboť ve hře ti nic nepřikazuje, abys jako hráč existoval. Když si někdo lehne odpoledne v pokoji, třeba i prázdném a pro odpočinek očí začleněném před světlem, a když leží odsouzenec ve zdech cely, kde je zavřený do konce života, nikdy si ty dva nemohu splést, třebaže se sobě podobají tím, že oba leží, že jsou obě jejich cely prázdné a v jedné i druhé se rozprostírá stejné světlo. I kdyby si třeba ten první chtěl hrát na odsouzence, zavřeného na doživotí. Běž se jich zeptat na sklonku prvního dne. Jeden se bude usmívat zábavné hře, u druhého však zjistíš, že mu zbělely vlasy. A nedokáže ti vypovědět, co právě prožil, neboť mu na to nebudou stačit slova, tak jako se do tebe nemůže přenést člověk, který vyšplhal na horu a z hřebene odhalil neznámý svět, jehož ovzduší ho navždy proměnilo. Jen dítě může zapíchnout do písku hůlku, proměnit ji v královnu a cítit lásku. Když já chci podobným způsobem učinit lidi většími a obohatit jejich city, musím udělat z hůlky modlu, vnutit ji lidem a přimět je, aby se pro ni vyčerpávali v obětech.
Potom hra přestane být hrou. Hůlka začne nést plody. Člověk se stane zpěvem bázně či lásky. Jako kdyby se pokoj ve vlahém odpoledni náhle proměnil v doživotní celu a člověk sama sebe uviděl v obraze dosud nikdy nespatřeném, který by ho sežehl až po kořínky vlasů. Práce té nutí, aby ses zaslíbil světu. Člověk obdělávající zemi naráží na kamení, leká se nebeských vod nebo si je přeje, a tím komunikuje, rozšiřuje se a otvírá světlu. A každý jeho krok má ozvuk. Stejné je tomu s modlitbou a pravidly kultu, která ti přikazují kráčet právě tudy a nutí tě. abys byl buď věrný nebo podváděl a poznal tak mír nebo výčitky. I palác mého otce nutil lidi, aby byli pravé takoví a takoví, a ne beztvarý dobytek, jehož kroky postrádají smyslu.
i PDF 
.