Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LIII

Znovu mi přichází na mysl obraz ušetřeného času.

Neboť chci vědět: "Ve jménu čeho?" A někdo odpoví: "Ve jménu lidské kultury." Jako kdyby se kultura dala pěstovat naprázdno. Je tu například matka, jež kojí děti, poklízí dům a zašívá prádlo. Já ji těch služebných úkolů zbavím a děti budou od té chvíle kojeny, dům nablýskán a prádlo zašito, aniž se sama čeho dotkne. Ale ten ušetřený čas je nyní třeba něčím naplnit. Poskytnu jí tedy píseň o kojení a kojení se změní v píseň. A báseň o dome, v níž se bude dům vemlouvat srdci. Ona však poslouchá a zívá, neboť na tom sama nespolupracovala. Tak jako pro tebe znamená hora tvou vlastní zkušenost s trním, sutí a větrem na hřebenech a nemohu do tebe nic přenést, řeknu-li slovo "hora" a ty jsi nikdy neopustil nosítka, tak ani oné ženě nemohu nic povědět, řeknu-li "dům", neboť ten dům není postaven z jejího času a horoucnosti. Neví, jak tančí prach, když člověk za svítání otevře dveře do slunce, aby vymetl poprašek, zbylý po užívání věcí. Nebyla vládkyní nad oním nepořádkem, jaký po sobě s příchodem večera zanechává život, nad otisky milých kročejů, miskami na polici, pohaslým ohněm v krbu až po ty zašpiněné dětské plenky, neboť život je pokorný i nádherný. Nevstávala denně se sluncem, aby si pokaždé znovu vybudovala svůj dům. jako si ptáci ve stromech urovnávají svým čilým zobákem lesklé peří, nenavracela věcem při úklidu znovu a znovu jejich křehkou dokonalost, aby v nich denní život, jídlo, kojení a dětské hry a mužův návrat znovu a znovu jako ve vosku zanechávaly svůj otisk. Neví, že za svítání je dům těstem, večer se pak stává knihou vzpomínek. Nikdy nepřipravila tu nepopsanou stránku. Co jí máš tedy říci, když jí chceš vyprávět o domě, který by pro ni měl smysl? Chceš-li ji stvořit živou, necháš jí vyleštit zčernalou konvici, aby se po celý den lesklo v šeru cosi z ní samotné, a chceš-li ženu proměnit v píseň, vymyslíš pro ni dům, aby ho od svítání pozvolna budovala ... Jinak by onen ušetřený čas naprosto neměl smysl. Jen blázen by chtěl oddělovat kulturu od práce. Člověku by se tím zošklivila v první řadě práce, neboť by se stala jen mrtvou částí jeho života, a pak i kultura, neboť by se stala jen ničím nepodloženou hrou a pošetilostí. Jako kdybys hrál v kostky, které by už nepředstavovaly tvůj majetek a nešlo by v nich o tvé naděje. Neexistuje totiž hra v kostky, nýbrž jen hra o tvá stáda, o tvé pastviny či zlato. Jako když si dítě staví z písku. Není to hrstka hlíny, ale citadela, hora nebo loď.

Ano, viděl jsem také člověka, jak s potěšením odpočívá. Básníka, jak spí pod palmami. Viděl jsem bojovníka, jak popíjí u kurtizán čaj. Tesaře, jak vychutnává na zápraží sladkost večera. A zdáli se být plni radosti. Ale jak jsem ti říkal: to právě proto, že byli unaveni lidmi. Právě že to byl bojovník, kdo naslouchal písním a hleděl na tance. A básník, kdo snil v trávě. A tesař, kdo vdechoval vůni večera. Oni se uskutečnili jinde. Tou významnou částí života zůstávala pro každého z (...)

(......)