LXIV
Ale přesto se ptáš:
"Kde tedy začíná a končí otroctví? Kde začíná a končí oblast všeobecného? A kde začínají práva člověka? Znám práva chrámu, který je smyslem kamenů, práva říše, která je smyslem lidí, i práva básně, která je smyslem slov. Neznám však práva kamenů vůči chrámu, práva slov vůči básním a práva člověka vůči říši."
Nejde ve skutečnosti o sobectví, nýbrž o jakési zmrzačení. Člověk, který si vykračuje zcela sám a říká: "Já, já, já ...", jako by nebyl v říši. Jako kámen, který leží mimo chrám, či holé slovo mimo báseň, nebo kus masa, jež není součástí těla.
"Ale co když zruším všechny říše a spojím lidi v jediném chrámu," řekl kdosi. "Najdou potom svůj smysl v chrámu daleko větším ..."
"To znamená, žes nic nepochopil," odvětil otec. "Vždyť vidíš, že tady z těch kamenů se skládá nejprve paže, a ta jim dodává smysl. A z jiných hruď a z jiných křídlo. A ze všech společně se skládá kamenný anděl. A z jiných oblouk. A z jiných pilíř. A když pak vezmeš všechny ty kamenné anděly, oblouky a pilíře, ze všech dohromady se skládá chrám. A když pak vezmeš všechny chrámy, ze všech dohromady se skládá svaté město, které tě řídí na cestě pouští. Chceš snad tvrdit, že bude lepší podřídit všechny kameny v jediné jednotvárné hromadě rovnou svatému městu, místo abys je podřídil nejprve paži a hrudi a křídlu sochy, pak skrze paži, hruď a křídlo samotné soše a skrze sochy pak chrámu a skrze chrám teprve svatému městu? Jako by záře svatého města, které je jedno, nebyla zrozena právě z té rozličnosti? jako by záře sloupu, který je jeden, nebyla zrozena z hlavice, dříku a podstavce, které jsou různé? Čím vyšší je pravda, tím z větší výšky je třeba na ni hledět, abys ji uchopil. Jedna je touha po moři a jeden je i život, ale člení se od stupně k stupni, a jako by kráčel po jednotlivých příčkách, předává svou moc od jednoho bytí k druhému. Neboť jedna je plachetnice, i když je složena z rozličných věcí. Když k ní přistoupíš blíž, spatříš plachty a stěžně a příď a kostru a kýl. A z ještě větší blízkosti spatříš na tom všem lana a úpony, prkna a hřebíky. A to vše se člení ještě dál.
Tak jako obyčejné město, ani má říše by neměla smysl a nebyla by doopravdy živá a nebylo by vojáků, kteří pochodují na stráž, kdyby byla jen pěkně srovnanými kameny. Ale je tu nejprve tvůj rodinný krb. A z krbů rod. A z rodů kmen. A z kmenů provincie. A potom z provincií říše. A pohleď, jak je ta říše od východu na západ a od severu na jih plna horoucnosti a života. Jako plachetnice na moři, která se živí větrem a pořádá ho k určitému neměnnému cíli. třebaže se vítr mění a ona sama je složena z rozličných věcí.
Teď můžeš teprve pokračovat výš a z říší udělat loď ještě rozlehlejší, která všechny ty lodě do sebe pojme a ponese je jedním směrem, živena různými větry, které se budou měnit, aniž se změní směr špice jejího kýlu ve hvězdách.
Sjednotit znamená lépe svázat jednotlivé rozličnosti, a ne je vymazat kvůli bezduchému pořádku."
i PDF 
.