Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXVI

Zjevení boha, který dává věcem jejich barvu. Stačí, když ta jistá žena odejde, a všechno vypadá jinak. Co s denním výdělkem, když už neslouží k tomu, aby byla krásnější? Myslel jsi, že ti ten výdělek pomůže, abys jím cosi zachytil, a náhle není co zachytit. Co se stříbrnou konvicí, když už nepatří k obřadu čaje, který jsi vedle ní popíjel, než jste se milovali? Co s flétnou ze zimostrázu, jež visí na zdi a už jí nebude zpívat? Co s tvýma vlastníma rukama, když už nebudou brát do dlaní její spící tvář? Jsi náhle jako krám plný věcí, které jsou na prodej, protože nenašly v té ženě místo, a tedy ani v tobě. Každá z těch věcí má své označení a čeká, až začne žít. Hodiny dne už také nejsou čekáním na lehký krok a potom na úsměv ve dveřích, na ten medový koláč, který ti láska v tichu uchystala daleko od tebe, a jímž se teď nasytíš. A nejsou ani hodinami loučení, když je třeba odejít. A nejsou ani hodinami spánku, v němž se obnovuje tvá touha.

Už není chrámu, zbyly jen rozvaliny. Už nejsi ani ty. Ale vzdát se nedokážeš, třebaže víš, že jednou zapomeneš a postavíš chrám nový, neboť život už takový je, jednoho dne se znovu chopí oné konvice, onoho koberce z tlusté vlny i ranních, poledních a večerních hodin a znovu dá smysl tvé dřině, a ty budeš opět něčemu blízko či daleko, opět se budeš něčemu přibližovat nebo něčemu vzdalovat, něco ztrácet či nacházet. Neboť teď, kdy život pro tebe není svorníkem klenby, nemáš na světě nic, čemu by ses mohl přibližovat nebo vzdalovat, co bys mohl ztrácet nebo nacházet, prodlužovat nebo odsunovat Jestli si totiž myslíš, že obcuješ s oněmi věcmi, že je bereš do rukou a toužíš po nich a vzdáváš se jich, že na ně čekáš nebo je rozbíjíš a rozhazuješ, že je dobýváš a vlastníš, mýlíš se, neboť bereš a držíš, vlastníš a ztrácíš, nacházíš a s touhou očekáváš pouze to světlo, jímž je obdaruje jejich slunce. Neexistuje lávka mezi tebou a věcmi, nýbrž jen mezi tebou a neviditelnými tvářemi, tvářemi Boha, říše či lásky. A když vyplouváš jako námořník na moře, pak jenom kvůli tváři, která proměnila nepřítomnost v poklad, pak jenom kvůli návratům, o nichž ti vyprávějí staré zpěvy galér, pak jenom kvůli příběhům o podivuhodných ostrovech a jejich korálových výspách. Říkám ti, zpěv vln je pro tebe jiný díky zpěvu galér, i když už galéry nejsou, a barva soumraků na vodách je pro tebe bohatší o barvu korálových výsep, i když tě k nim tvé plachty třeba nikdy nezanesou. A i když třeba nikdy neklesneš ty sám ke dnu, příběhy ztroskotání, o nichž jsi slyšel, zní v nářku moře podél skal pohřební hudbou nad mrtvými. Co by ti jinak zbývalo, když táhneš za drsné lanoví, než zívat? Kdežto nyní tu stojíš s pažema založenýma na prsou, veliký jako moře. Neboť nevím o ničem, co by nebylo především tváří, čili kulturou, čili chrámem, zbudovaným pro tvé srdce. Právě proto se nechceš vzdát sebe sama, když jsi žil příliš dlouho jednou láskou a jiný smysl už nemáš.

Proto také nelze toho, kdo miluje, zavřít do vězeňských zdí. (...)

(......)