William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

ROMEO A JULIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Scena 2.

Zahrada Capuletova.

Vystoupí Romeo. 

 

Rom. Kdo neměl ran, se jizvám vysmívá. – 

(Julie objeví se nahoře v okně.) 

Však ticho! Jaká záře prosvítá 

tím oknem tam? Toť východ; Julie 

jest sluncem. Vyjdi, slunko spanilé, 

a usmrtiž tu lůnu závistnou, 

jež chorá jest a bledá zármutkem, 

že její kněžka, ty, jsi krásnější. 

Jí nebuď kněžkou, když ti závidí; 

šat její vestalčí jest zelený 

tak chorobně a nikdo nenosí 

jej kromě bláznův; ty jej odvrhni. 

Toť moje paní! Ó, toť láska má! 

Ó, kéž by o tom věděla, že jest! 

Teď hlesla, ničeho však nemluví. 

Co na tom? – její oči hovoří; 

těm odpovím. Jsem příliš odvážný, 

neb ke mně nemluví tím hovorem.

Dvě nejkrásnější hvězdy nebeské,

kdes jinde jakýs úkol majíce,

teď prosí její oči, místo nich

by bleskotaly v jejich okruhu,

než navrátí se. – Kdyby její oči

tak byly tam, a hvězdy v její hlavě?

Zář jejích lící zahanbila by

ty hvězdy, jako lampu denní svit,

a její oči v nebi zářily by

prostranstvím vzdušným jasně tak, že ptáci

by pěli, myslíce že den se vrací.

Hle, jak svou líci o dlaň opírá!

O, kéž bych na ní rukavičkou byl,

bych moh‘ se toho líčka dotknouti!

Jul. Ach, žel!

Rom. Teď mluví! – Promluv poznovu,

ó jasný anděle! – neb nad hlavou 

mi vystupuješ zářná z noční tmy, 

jak okřídlený posel nebeský 

v sloup obráceným očím žasnoucích 

smrtelných lidí, padajících na znak, 

by dívali se naň, jak osedlal 

si lenivě plynoucí oblaky 

a po nebeských ňadrech vesluje.

Jul. Romeo, Ó Romeo! – proč’s Romeo? 

Své jméno zapři, otce zřekni se,

 neb, nechceš-li, mně lásku přísahej,

a nechci dál být Capuletova. 

Rom. (stranou). Mám dále naslouchat, či, promluvit? 

Jul. Jen jméno tvé mým nepřítelem jest;

ty’s jen ty sám a nejsi Montekem.

Co jest to Montek? ruka, ani noha,

ni paž, ni tvář, ni jiná část, jež vlastní

jest člověku. Ó, jiné jméno měj!

Co jest to jméno? To, co růží zvem,

pod jiným jménem sladce vonělo

by zrovna tak. A tak Romeem nezván,

Romeo podržel by veškerou

tu vzácnou dokonalost, kterou má

bez toho jména. – Odlož jméno své,

a za své jméno, jež tvou částí není,

mne vezmi celou. 

Rom. Za slovo tě beru.

Jen láskou svou mne zvi a na novo

tak budu pokřtěn; od té chvíle dál

Romeo nechci býti nikdy víc. 

Jul. Kdo’s ty, jenž nocí zastřen vtíráš se v mé tajemství? 

Rom. Dle jména nevím, jak

bych řekl ti, kdo jsem. Své jméno sám,

ó, drahá světice, mám v nenávisti,

neb vím, že tobě nepřítelem jest;

je, kdybych psané měl, bych roztrhal.

Jul. Sto slov mé ucho ještě nevpilo, 

jež prones‘ jazyk tvůj, a znám ten hlas. 

Nejsi Romeo, jeden z Monteků?

Rom. Ni to, ni ono, dívko spanilá, 

když to, či ono jest ti nemilé.

Jul. Jak’s přišel sem, to pověz mi, a proč? 

Zeď zahradní je vysoká a strmá, 

a místo samo znamená již smrt, 

když uvážíš, kdo jsi, a stihne-li 

tě tady někdo z pokrevenců (...)

(......)