William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

ROMEO A JULIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JEDNÁNÍ PÁTÉ.

Scena 1.

Mantova. – Ulice.

Vystoupí Romeo.

 

Rom. Lichotné pravdě spánku smím-li věřit, 

mé sny mi věští blízkost šťastných zpráv. 

Mých prsou vladař sedí lehce dnes 

na trůnu svém, a jarost nezvyklá 

mne nad zem vznáší myslí veselou 

po celý dnešní den. – Mně zdálo se, 

že přišla moje choť a nalezla 

mne mrtva; – divný sen, jenž mrtvého 

nechává přemýšlet; – a taký život 

mi do rtů vdechla svými polibky, 

že přišed k sobě, byl jsem Caesarem. 

Ó, jak jest slastná láska skutečná, 

když lásky pouhý stín tak štěstí pln!

 

Vystoupí Baltazar. 

 

Z Verony zprávy! – Jak, Baltazare, 

či od Lorenza psaní neneseš?

Jak daří se mé choti? – zdráv můj otec? 

Jak Julii se daří? znov se ptám; 

neb v praničem zle býti nemůže, 

když jí jest dobře. 

Bal. Tedy jest jí dobře,

a v praničem zle býti nemůže; 

neb tělo v kryptě Capuletů spí, 

duch nesmrtelný žije s anděly. 

Já viděl sám do hrobky rodinné 

ji klást a hned jsem vsedl na koně,

bych vám to pověděl. Ó, odpusťte, 

že zlé ty noviny vám přináším; 

však sám jste mi tu službu uložil. 

Rom. Nuž tak? – Vám, hvězdy, tedy vzdoruj 

Ty víš, kde bydlím, přines inkoust, papír a 

najmi koně; večer odjedu. 

Bal. Jen, prosím, pane, upokojte se; 

jste bled a vyděšen, a pohled váš 

cos neblahého věští. 

Rom. Mýlíš se;

jen jdi a zařiď, co jsem poručil. 

Mnich nesvěřil ti pro mne žádný list? 

Bal. Ne, dobrý pane. 

Rom. Neškodí; již jdi; ty koně zamluv; hned jsem za tebou.

 

(Odejde Baltazar.)

 

Dnes v noci, Julie, spím u tebe. 

Leč hledejme si k tomu prostředky. –

Ó, zmare, jak tak rychle vstupuješ 

na mysl zoufalců! – Teď vzpomínám 

si na lékárníka, – zde bydlí kdes, – 

jejž před nedávnem v šatu zedraném, 

s převislým obočím jsem pozoroval, 

jak bejlí přebírá, hled vychrtlý, 

zlým nedostatkem na kosť ohlodán. 

A v nuzném skladu želva visela, 

vycpaný krokodýl a jiné kůže 

ryb netvorných; a kolem v příhradách 

žebrácký výběr prázdných krabiček 

a baněk zelených a měchýřů, 

a ztuchlých semen, zbytky provázků 

a staré pokrutiny růžové 

pořídku byly na podívanou. 

Tu bídu vida, řek‘ jsem k sobě sám: 

»Teď kdyby někdo potřeboval jedu, 

jejž prodat zakázáno v Mantově 

pod trestem smrti, – zde jest ubožák, 

jenž prodal by ho.« Tato myšlénka 

mi přišla, než jsem potřeboval jed, 

a tento chudák musí mi ho dát. 

Zde, jak se pamatuji, je ten dům; 

že svátek dnes, má žebrák zavřeno. 

Hej, lékárníku!

 

Vystoupí Lékárník.

 

Lék. Kdo tak hlučně volá?

Rom. Pojď, muži, sem. – Já vidím, že jsi chud. 

Zde čtyřicet máš dukátů, a za ně 

mi doušek jedu dej; tak prudkou věc, 

(...)

(......)