William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

VEČER TŘÍKRÁLOVÝ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Scéna čtvrtá

V paláci vévodském.

(Vystoupí VÉVODA, VIOLA, CURIO a JINÍ.)

VÉVODA: Chci hudbu. Dobré jitro, přátelé! –
A teď, můj rozmilý Cesario,
ten popěvek, tu starodávnou píseň,
již včera večer jsme si poslechli.
Mně zdálo se, že mírní víc můj žal
než mělké nápěvy a hledaná
ta slova našich plytkých, vrátkých dob.
Nuž, pouze jednu sloku.

CURIO: Vaše Milost rač odpustit, ten, kdo by ji zpívat měl, není zde.

VÉVODA: Kdo je to?

CURIO: Šašek Feste, milostivý pane; šprýmař, jejž otec hraběnky Olivie míval tak rád. Jest někde v domě.

VÉVODA: Hned vyhledejte jej, a prozatím
ten nápěv hrajte. – Hochu, slyš, pojď sem:
až někdy budeš také milovat,
v těch sladkých mukách na mne vzpomeň si;
neb jako já jsou všichni milenci,
tak neustálení a vrtkaví
v svém každém hnutí, vyjma trvalý
jen obraz milované bytosti.
Jak, hochu, se ti líbí nápěv ten?

VIOLA: Jest pravou ozvěnou té svatyně,
kde láska trůní.

VÉVODA: Mluvíš mistrně;
svůj život na to dám, že ačs tak mlád,
tvé oči spočinuly na tváři,
již milují. Či tak to není, hochu?

VIOLA: Tak trochu, ráčíte-li dovolit.

VÉVODA: Jaká to dívka?

VIOLA: Vaší podoby.

VÉVODA: Tož není hodna tebe. – Její věk?

VIOLA: As vašich let, můj pane.

VÉVODA: Bůh svědkem, příliš stará! Žena vždy
si vezme staršího, než sama jest,
tak ve všem přilne k němu, panuje
vždy rovnou váhou v srdci manžela.
Neb, hochu, ačkoliv se chválíme,
cit náš jest vrátký víc a nepevný,
víc baživý a kolísavější,
dřív ztracen, obnošen než u ženy.

VIOLA: To myslím, pane.

VÉVODA: Tedy dívka tvá
buď mladší tebe, sic jak slabý luk
tvá láska nevydrží napětí.
Jsouť ženy růže, jejichž krásný květ
jak rozvije se, opadává hned.

VIOLA: Ba věru jsou; ach žel, ten osud mají;
a mrou, když nejkrásněji rozkvítají!

(Vystoupí CURIO a ŠAŠEK.)

VÉVODA: Pojď, brachu, pojď; tu píseň včerejší!
Pozor, Cesario, je stará, prostá;
ji přadleny a šičky na slunci
si notí, bezstarostné dívčiny,
když paličkují krajky; milá tak
a tklivá ve své opravdovosti;
a v nevinnosti lásky těší se,
jak bývalo to za starodávna.

ŠAŠEK: Mám začít, pane?

VÉVODA: Ano, prosím, zpívej.

ŠAŠEK (zpívá): Pojď smrti, pojď již ke mně,
pod smutnou cypřiš ať jsem uložen;
let, duše, let z té země;
mne usmrtila nejkrásnější z žen.
Ó, připravte mi rubáš bílý
a tis jej zdob;
tak věren nebyl žádný milý
až v tmavý hrob.

Ni kvítek se neházej
na černou rakev mou, ni jeden květ,
a přítel nedocházej
ni jediný mé kosti oželet;
chci ukryt stesků před tisíci
kdes neznám spát,
by nechodili milující
tam zaplakat!

VÉVODA: Zde, za tvé namáhání.

ŠAŠEK: Žádné namáhání, pane; zpívám rád.

VÉVODA: Tvou radost chci ti tedy zaplatit.

ŠAŠEK: Máte dobře, každá radost se musí zaplatit, dříve nebo později.

VÉVODA: Teď dovol již, abych tě propustil.

ŠAŠEK: Bůh těžkomyslných tě opatruj; a krejčí ať ušije ti kazajku z duhové dykyty, neboť mysl tvá jest pravý opál. Lidé tak (...)

(......)