Henryk Sienkiewicz
překlad: Augustin Spáčil

KŘIŽÁCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII

Zpráva o události ve Ščitně se dostala do Varšavy ještě před bratrem Rotgierem a vzbudila tam překvapení i neklid. Ale ani nikdo ode dvora, ani sám kníže Januš nemohl pochopiti, co se stalo. Ačkoliv choval vůči křižákům vždycky odpor, byl přece velmi rád, když mu jednoho večera představený lučištníků oznámil, že přijel rytíř z řádu křižáckého a že prosí za slyšení.

Přijal jej však důstojně, a ačkoliv poznal, že je to jeden z bratří, kteří byli v lesním dvorci, tázal se ho, kdo je a co jej do Varšavy vede.

„Jsem bratr Rotgier,“ odpověděl křižák, „a před nedávnem mi bylo popřáno, pokloniti se Vaší knížecí milosti.“

„Byl jsi ve Ščitně, nebo víš, co se tam stalo?“

„Byl jsem ve Ščitně,“ odpověděl Rotgier, „a nepřicházím sem jako něčí vyslanec, nýbrž jedině z toho důvodu, že náš zbožný komtur z Innsbrucku mi řekl: „Náš mistr miluje zbožného knížete a doufá v jeho spravedlnost. Mezitím co já pospíším do Marburku, ty jeď na Mazovsko a vylič mu naši křivdu, naši pohanu, naše neštěstí. Spravedlivý pán jistě nepochválí znásilňovatele míru a surového útočníka, který prolil tolik krve křesťanské, jako by ani sluhou Kristovým nebyl, ale satanovým.“

A tu se jal vypravovati všecko, co se ve Ščitně stalo: Jak Jurand byl jimi samými pozván, aby se podíval, je-li dívka, kterou loupežníkům vyrvali, jeho dcerou či ne. On pak místo všelikého vděku se rozzuřil, zabil Danvelda, bratra Gotfrieda, Angličana Huga, von Brachta i dva urozené panoše, pacholků ani nepočítaje. Jak oni, pamětlivi jsouce přikázání Božího, nechtějíce zabíjeti, museli konečně zaplésti do sítě hrozného muže, který pak ihned obrátil zbraň proti sobě a hrozně se poranil. Jak konečně, nejen ve hradě, nýbrž také v městě byli lidé, kteří v noci za strašné vichřice slyšeli po tom boji jakési strašné smíchy a hlasy ve vzduchu křičící: „Náš je Jurand! pronásledovatel kříže, jenž prolévá krev nevinnou! Náš je Jurand!“

Celé vypravování a zvláště poslední slova účinkovala na všecky přítomné mocným dojmem. Zmocnila se jich obava, jestli Jurand opravdu si nepozval na pomoc moci nečisté – a nastalo mrtvé ticho. Ale kněžna, která byla slyšení přítomna a která milujíc Danuši, ztráty její z hloubi celého srdce svého želela, obrátila se s nepředvídanou otázkou na Rotgiera:

„Pravíte, rytíři,“ řekla, „že berouce loupežníkům chorou dívku myslili jste, že je to Jurandova dceruška, a proto že jste jej do Ščitna pozvali?“

„Ano, milostivá paní,“ odpověděl Rotgier.

„A jak jste to mohli mysliti, vždyť jste viděli v lesním dvorci pravou Jurandovnu po mém boku?“

Bratr Rotgier tím byl velice pomaten, protože podobné otázky neočekával. Kníže vstal a upjal přísný pohled na křižáka, a Mikuláš z Dlugolasu, Mrkota z Mocařeva, Jaško z Jagielnice i ostatní rytíři mazověčtí ihned přiskočili k mnichovi a křičeli na něho, jeden přes druhého, hroznými hlasy:

„Jak jste to mohli mysliti? Mluv, Němče! Jak to bylo možné?“

Rotgier se vzpamatoval a řekl: „My, mniši, nepovznášíme zraku k ženám. (...)

(......)