Henryk Sienkiewicz
překlad: Augustin Spáčil

KŘIŽÁCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI

Jurand se probudil z dlouhého spánku u přítomnosti kněze Kaleba a nevěda, kde je, počal zeď i lože ohmatávati. Kněz Kaleb jej objal a pláče pohnutím, jal se mluviti: „To jsem já! Jsi ve Spychově, bratře Jurande! Bůh tě zkouší… ale jsi mezi svými… Milosrdní lidé tě přivezli… Bratře Jurande!… Bratře…“

A přitisknuv jej k prsoum, jal se líbati jeho čelo, jeho prázdné oční důlky a zase jej tisknouti k prsoum. Jurand byl z počátku udiven a zdálo se, že nechápe. Konečně však si přece přejel levou rukou několikrát čelo a hlavu, jako by chtěl zaplašiti těžké chmury snu a překvapení.

„Slyšíš mne a rozumíš mi?“ tázal se kněz Kaleb.

Jurand přisvědčil, že slyší, potom hmatal rukou po zdi, až nalezl stříbrný kříž, který kdysi dobyl na bohatém rytíři německém, sňal jej ze zdi, přitiskl k ústům i k prsoum a podal knězi Kalebovi. Ten pak řekl:

„Rozumím ti, bratře! Ten ti zůstává, a jak tě z nevolnictví vyvedl, může ti také vrátiti vše, co jsi ztratil.“

Jurand ukázal rukou nahoru na znamení, že teprv tam mu bude všecko vráceno, při čemž se prázdné oční důlky opět zalily slzami a nesmírná bolest se objevila na zmučené tváři.

V tom okamžiku vešel starý Tolima a za ním hradní posádka, správcové přednější i starší kmeti spychovští, lesní i rybáři, neboť zpráva o pánově návratu se již po celém Spychově rozlétla. Objímali mu kolena, líbali ruce a mnozí se bolestně rozplakali při pohledu na mrzáka, starce, který již ničím nepřipomínal bývalého strašného Juranda, ničitele křižáků a vítěze ve všech bojích.

Některými však, zvláště těmi, kteří s ním chodili na výpravy, lomcoval vztek, takže jim tváře bledly a nabývaly zuřivého výrazu.

Za chvíli se shlukli v hromady, šeptali si, strkali se lokty, ponoukali, až konečně jeden z posádky vystoupil do popředí a zároveň s ním kovář spychovský, jistý Suchař. Ten přistoupil k Jurandovi, objal jeho nohy a řekl:

„Jak vás sem přivezli, pane, hned jsme se chtěli na Ščitno vrhnouti, ale kněz Kaleb nedovolil. Vy, pane, nyní to dovolte, protože bez pomsty zůstati nemůžeme. Ať je tak, jak bývalo kdysi… Netupili nás beztrestně a také nebudou… Chodili jsme na ně za vaší vlády, půjdeme také nyní pod Tolimou, nebo též bez něho. Ščitna dobýti musíme a vycediti z nich tu jejich čubčí krev – k tomu nám dopomoz sám Bůh!“

„K tomu nám dopomoz sám Bůh!“ opakovalo několik hlasů.

„Na Ščitno!“

„Žízníme po krvi!“

A hned plamen zachvátil vznětlivá srdce mazurská. Čela se jim počala vrásčiti, oči blýskati, tu a tam se ozvalo skřípění zubů. Ale za chvíli hlasy i skřípění zubů umlkly, a oči všech se upřely na Juranda.

Jemu pak hned zrudly tváře, jakoby se v něm bývalá zuřivost a bojechtivost probudila. Vstal a hmatal zase rukou po zdi. Lidé myslili, že hledá meč, ale zatím se jeho prsty dotkly kříže, který byl kněz zase na předešlé místo pověsil. Sňal jej tedy podruhé se zdi, načež mu tvář zbledla; obrátil se k lidem, povznesl k nebi prázdné oční důlky a vztáhl ruku s křížem před sebe.

Nastalo mlčení. Venku se (...)

(......)