Henryk Sienkiewicz
překlad: Augustin Spáčil

KŘIŽÁCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII

Hlava, Macko i Zbyško se rozestavili k ránu zároveň se svými lidmi na stanovištích, která jim Skirvojllo určil.

Lesu i lesním potyčkám uvyklí Žmujdžini se tak dobře schovali za kmeny, keře i mladé jedloví, jako by je byla země pohltila. Člověk se neozval, kůň nezařičel. Chvílemi přeběhla tam kolem čekajících lidí tu menší, tu zase větší zvěř lesní a teprv, když téměř o ně zavadila, dala se ulekána a sumtíc na útěk.

Tak uplynulo několik hodin. Čekající již počínali býti netrpěliví, když tu najednou směrem od silnice zaslechli krákorání vran.

„Znamení,“ zašeptal Zbyško Hlavoví.

A co by se dva otčenáše pomodlil, objevil se Žmujdžin na malém střapatém koníku, jehož kopyta byla ovinuta beraní koží, aby nebylo slyšeti klusání a aby stopy v blátě nezůstavovala.

Jeda, rozhlížel se bystře na všechny strany, a uslyšev najednou z houštiny odpověď na krákorání, zmizel v lese, a za chvilku již byl u Zbyška.

„Jdou!“ řekl.

„Kolik?“ tázal se tiše Zbyško.

„Asi sto padesát mužů, pod vedením dvou rytířů, jedou také vozy před oddílem a asi na dva dostřely od nich „stráž“, sestávající z osmi lidí, kteří často sjíždějí se silnice a prohlížejí les i houštiny. Za nějaké čtvrt hodiny zde budou.“ Oddíl se pomalu přibližoval.

Ve výmolech u silnice ukrytí Žmujdžini viděli dokonale čeleď, jež byla na přední stráži, jak na zatáčce stanula a spolu rozmlouvala. Náčelník, statný rudobradý Němec, kynul jim, aby mlčeli a potom naslouchal. Chvíli bylo patrno, že váhá, má-li zajeti do lesa, či má-li nejbližší okolí prozkoumati. Konečně však uslyšel klování datlů a pomyslil si, že by ptactvo tak volně nepracovalo, kdyby byl někdo v lese ukryt. Mávnul tedy rukou a vedl oddíl dále.

Zbyško čekal, pokud za poslední zatáčkou nezmizeli, pak se tiše přiblížil k silnici v čele důkladněji ozbrojených mužů. Byl mezi nimi Macko, Čech, oba vladykové ze Senkavice, tři mladí rytíři od Těchanova a několik vzácnějších, lépe ozbrojených bojarů žmujdžských. Dalšího skrývání nebylo již příliš třeba, protože Zbyško zamýšlel ihned, jakmile se Němci objeví, vrhnouti se na střed šiku, roztrhnouti jej a hnáti pak na celý oddíl útokem. Po chvíli čekání daleká ozvěna přinášela ozvuk lidských hlasů. Hlava zbystřil sluch.

„Zpívají, zatracená havěť!“ zašeptal.

A opravdu. Němci zpívali a vůbec ne píseň pobožnou, což bylo lze snadno již z nápěvu poznati, také bylo lze rozeznati, že nezpívá mnoho lidí, jen několik, a všichni opakují jen jediný výraz, který se po celém lese velmi hlučně rozléhal. A tak šli na smrt veselí, plní ochoty, znenadání.

Silnější vánek také již jasně donášel výkřik, který všichni sborem opakovali: „Tantaradei! Tantaradei!“ a zároveň uslyšel Čech slova známé mu písně:

Bi den rosen er vol mac.
Tantaradei!
Merken va mir’ z houlet lac…

V tom píseň ustala, neboť po obou stranách oddílu se rozléhalo krákorání tak hlučné, jako by se v tom lesním zákoutí konal havraní sněm. Němci se divili, kde se tam mohlo vzíti najednou tolik vran a proč (...)

(......)