Henryk Sienkiewicz
překlad: Augustin Spáčil

KŘIŽÁCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX

Dva jezdci spěchali uprostřed vichru a chvílemi pravého lijavce, ke spychovské hranici: Siegfried a Tolima.

Tolima doprovázel Němce z obavy, aby jej cestou nezabil lid podružný nebo čeleď spychovská, která strašnou nenávistí a pomstychtivostí proti němu jen hořela. Siegfried jel beze zbraně, ale též bez pout.

Bouře, kterou hnala vichřice, byla již těsně nad mini. Chvílemi, když znenadání zahřmělo, sedali koně na zadní nohy. Oba jeli v hlubokém mlčení zapadlou roklí. Často byla cesta tak úzká, že jeli tak blízko sebe, že se jedny třmeny o druhé třely. Tolima, uvyklý již od mnoha let hlídání zajatců, pohlédl i nyní každou chvíli ostražitě na Siegfrieda, jako by se mu jednalo o to, aby náhle neprchl – a pokaždé jej bezděky projel mráz, neboť se mu zdálo, že oči křižákovy svítí po tmě jako oči zlého ducha nebo upíra. Napadalo mu také, aby se požehnal, ale při pomyšlení, že vůči znamení kříže mu třeba zavyje nelidským hlasem a změniv se v ohyzdnou podobu, začne sekati zuby, zmocňoval se ho ještě větší strach.

Starý bojovník, který se uměl bíti stejně v souboji i s celými houfy Němců, jako jestřáb bije hejno koroptví – bál se přece sil nečistých a nechtěl s nimi míti nic co dělat.

Oddechl si také z plných plic, když konečně mohl svému společníkovi říci:

„Hle, zde je naše hranice a k vaší je již nedaleko. Jeďte volný, a jestli vás svědomí neutrápí a blesk boží nezasáhne, od lidí vám nic zlého nehrozí.“

To řka, obrátil se, a Siegfried jel kupředu s jakousi divokou zkamenělostí v tváři; neozval se ani jediným slovem, jako by ani neslyšel, že někdo k němu promluvil. A jel dále širší již silnicí, takřka ve snu.

Bouře jen na krátko ustala a jen na chvilku se vyjasnilo. Setmělo se zase tak, jako by na svět padla noční tma, a mraky snesly se nízko až téměř nad samý les.

Shora se ozývalo zlověstné hučení, jakoby netrpělivý sykot a dunění hromů, které ještě anděl bouře zdržoval.

Ale blesky osvětlovaly již každou chvilku oslepujícím jasem hroznou oblohu i ustrašenou zemi. Když se zablesklo, bylo viděti širokou cestu, táhnoucí se mezi dvěma černými stěnami lesa a na cestě uprostřed osamělého jezdce na koni.

Siegfried jel polo v bezvědomí, sžírán horečkou. Zoufalství mu sžíralo duši od doby smrti Rotgierovy, zločiny ze msty spáchané, hryzení svědomí, děsivá vidění, duševní muka mátly jeho rozum již tak dalece, že jen s největším úsilím se bránil šílenství, ba chvílemi se mu také poddával. Nyní pak – svízele cesty, kterou urazil pod tvrdou rukou Čechovou, noc strávená ve spychovském vězení, nejistota osudu a nade vše onen neslýchaný, téměř nadlidský skutek lásky a milosrdenství Jurandova, jímžto byl přímo ohromen, vše to jej zdrtilo docela.

Chvílemi v něm tuhlo a vázlo myšlení tak, že úplně ztrácel vědomí, co se s ním děje, ale pak jej zase probouzela horečka a budila v něm jakýsi temný pocit zoufalství, zatracení, zkázy – pocit, že vše již minulo, zhaslo, skončilo se, že nadešel konec, že vůkol je noc a noc a nicota, a že (...)

(......)