Henryk Sienkiewicz
překlad: Augustin Spáčil

KŘIŽÁCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI

Po odjezdu Zbyškově, ustanovil Macko správcem veškerých statkův spychovských Čecha Hlavu, který, oženiv se se Sieciechovnou, věrně a pečlivě řídil opuštěný majetek svého pána.

Macko pak, sebrav se svolením Zbyškovým hojně peněz i lidí ze Spychova, začal v Bohdanci stavěti pěknou tvrz a tak spěchal se stavbou, že Zbyško při svém návratu ani Bohdanec nepoznal a ani se vynadiviti nemohl, že nyní tak pansky vypadá. Mladý rytíř také přivezl z vojny hojnou a bohatou kořist i několik lidí, kteří se ve všech polních pracích vyznali, což Macka nesmírně potěšilo. Ale ještě více jej potěšila klidná Zbyškova tvář.

„Což jsem vám nepovídal,“ řekl mladík, „že, jak slib vyplním, hned snadněji smutek přemohu. A upřímně se přiznám, že, jak jsem složil na rakvičce Danušině pět pavích chocholů, které jsem s pomocí Pána Ježíše sňal křižákům z přilbic zároveň s hlavami, tak se mi u srdce ulehčilo, že již veseleji na Boží svět hledím.“

A opravdu od té doby byl již veselejší. Pomáhal Mackovi vésti dozor nad pracemi při dostavování tvrze, chodil s kuší do lesa na hony. Rád také celé hodiny trávil a bavil se s Jagienkou, lna každodenně více a více k hodnému děvčeti, takže po roce začal Macko zase na něho naléhati, aby si ji vzal za ženu. Zbyško se již neprotivil a brzy po námluvách slavili hlučně svůj sňatek.

Manželství jejich bylo šťastné. Pán Bůh jim požehnával na majetku i na dětech. Starý Macko se již nemusil báti, že jeho rod vymře, neboť během šesti let se narodilo pět silných a zdravých hochů, a nejstarší z nich Jurand byl miláčkem dědouška Macka.

Zbyško i Jagienka těšili se veliké úctě a oblibě po celém okolí. O Jagience říkali, že takovou ženu by bylo možno hledati jen na hradě královském v Krakově. Neboť kromě bohatství, krásy a ušlechtilosti vážili si také nesmírné její svěžesti a síly. Šel jeden hlas: „Že je to jediná žena, která medvěda oštěpem v lese podepře. Ořechy ani vůbec louskati nemusí, jen je na lavici položí a náhle si na ně sedne, a hned jsou všecky tak rozdrceny, jako by je někdo mlýnským kamenem rozmačkal.“

Tak ji oslavovali ve farní Křesni, i po sousedních vsích, ba i ve vévodském Sěradci. Jakkoliv Zbyškovi z Bohdance všichni záviděli, nedivili se příliš, že ji dostal, protože válečná jeho pověst byla tak proslulá, že se takovou v celém okolí mimo Zbyška nikdo honositi nemohl. Mladí vladykové i šlechtici si navzájem vyprávěli celé pověsti o Němcích, které v bitvách pod velením Vitoldovým „rozlouskal“ nebo v zápasech na ušlapané zemi pobil. Říkali, že mu nikdy ani jeden neodolal, že jich v Marburku dvanáct srazil s koní, mezi nimi bratra velmistrova Ulricha, že se konečně mohl i s krakovskými rytíři potýkati, a že sám nepřemožitelný Záviš Černý mu byl velice nakloněn.

Starý Macko se velice chlubil synovcem i jeho ženou a velmi rád povídal o „novém pořádku“, jaký je u nich zaveden.

„Víte!“ řekl jednou starému Vlkovi z Březové. „Víte! Někdy se tomu sám divím. Je přece známo, že Zbyško i na hradě v Krakově u krále (...)

(......)