Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV

Na konec zajásalo ve varšavské katedrále „Te Deum laudamus“ a „pán usedl na majestát“, hřměla děla, hlaholily zvony – a důvěra začala vstupovat do všech srdcí. Vždyť již minula doba bezkrálování, doba rozruchů a nepokojů, tím strašlivější pro říši polskou, že připadla do chvil všeobecné skleslosti. Ti, co se chvěli při myšlence hrozícího nebezpečí, teď když byla volba provedena kupodivu svorně, zhluboka si oddychli. Mnohým se zdálo, že bezpříkladná domácí válka minula již jednou provždy a že pánovi nově zvolenému zbývá pouze soud nad viníky. Tu naději také živilo chování Chmielnického. Kozáci u Zamośćia, vztekle šturmující proti zámku, prohlašovali přece jen hlasitě, že jsou pro Jana Kazimíra. Chmielnicki posílal po knězi Hunclovi Mokrském listy, plné poddanské věrnosti a po jiných poslech pokorné prosby za přízeň pro sebe i záporožské vojsko. Vědělo se také, že král v souhlasu s politikou kancléře Ossolińského hodlá učinit kozákům značné ústupky. Jako kdysi před pilaveckou porážkou válka, tak teď mír byl na rtech všech. Očekávalo se, že si po tolika porážkách říše polská oddychne a že se jí pod novým panováním zhojí všecky rány.

Konečně odjel Šmiarowski s královským listem ke Chmielnickému a zakrátko se rozšířila radostná zpráva, že kozáci od Zamośćia ustupují až na Ukrajinu, kde klidně vyčkají rozkazů královských i komise, která má mít za úkol vyšetřit, pokud bylo jim ublíženo. Zdálo se, že se po bouři rozklenula nad zemí sedmibarevná duha, zvěstující ticho a klid.

Nechybělo ovšem ani nepříznivých věšteb a předpovědí, ale pro příznivou skutečnost nebyla jim přisuzována důležitost. Král odjel do Čenstochové, aby především poděkoval ochranitelce boží za zvolení a odevzdal se jí pod ochranu další, potom ke korunovaci do Krakova. Za ním spěli hodnostáři, Varšava osiřela, zůstali v ní pouze exules z Rusi, kteří se ještě neodvažovali vrátit se ke svým zpustošeným statkům, nebo také neměli za čím.

Kníže Jeremi jako senátor říše polské musil se odebrat s králem, kdežto Wołodyjowski a Zagłoba v čele jedné dragounské korouhve spěli rychlými pochody do Zamośćia, aby Skrzetuskému zvěstovali šťastnou novinu o Bohunově příhodě a pak aby se vydali společně na cestu pátrat po kněžici.

Pan Zagłoba opouštěl Varšavu ne bez jakéhosi žalu, neboť mu bylo v tom nesmírném shluku šlechty, ve volebním ruchu, ve stálém hýření a šarvátkách, podnikaných ruku v ruce s Wołodyjowským, tak dobře jako rybě v moři. Ale těšil se myšlenkou, že se vrací k činnému životu, k vyhledávání dobrodružství i k fortelům, jimiž si sliboval neskrblit a ostatně měl o nebezpečích v hlavním městě svůj úsudek, který tlumočil Wołodyjowskému tímto způsobem:

„Je pravda, pane Michale,“ pravil, „že jsme vykonali ve Varšavě veliké věci, ale chraň nás Bůh delšího pobytu, sice bychom, to ti povídám, zchoulostivěli jako onen slavný Kartagiňan, kterému sladkost podnebí přivodila úplnou zmalátnělost. A nejhorší ze všeho jsou ženské. Ty každého přivedou do záhuby, neboť uvaž (...)

(......)