Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV

Pan Longinus tedy odjel do Krakova se srdcem proklátým šípem a necitelný pan Zagłoba spolu s Wołodyjowským do Zamośćia, kde neprodleli déle než jediný den, protože jim velitel, walczský starosta, oznámil, že už dávno neměl od Skrzetuského zpráv a byl toho mínění, že regimenty, které se pod Skrzetuským vydaly na pochod, potáhnou jako posádka do Zbaraže, aby uchránily těch krajů od řádících tlup. Bylo to tím pravděpodobnější, že Zbaraž jako majetek Wiśniowieckých byl obzvláště vydán výpadům lítých nepřátel. A tak se otvírala před panem Wołodyjowským i Zagłobou dlouhá a dosti obtížná cesta, ale poněvadž by ji beztak musili podniknout při výpravě za kněžicí, bylo jim naprosto lhostejné, dojde-li k tomu dříve či později, i vydali se na cestu neprodleně, zastavujíce se pouze potud, pokud toho bylo třeba pro odpočinek nebo potírání lupičských tlup, které se tu a tam ještě v okolí potloukaly.

Ubírali se krajem tak zničeným, že častokráte nemohli po celé dny potkat živé duše. Městečka ležela v popelu, vesnice byly spáleny a prázdny, lid povražděn nebo odvlečen do zajetí. Cestou přicházeli jen na mrtvoly, trosky domů, kostelů katolických i pravoslavných, nedohořelé zbytky vesnických chalup a psy, vyjící na sutinách. Kdo přežil tatarsko-kozáckou potopu, skrýval se v lesních hlubinách a mrzl na mrazu nebo zmíral hlady, neodvažuje se ještě z lesů vystoupit, nevěře, že by neštěstí mohlo již pominout. Koně ze své korouhve musil Wołodyjowski krmit kůrou ze stromů nebo napolo spáleným obilím, které bylo vyhrabáváno ze spálenišť bývalých sýpek. Ale klusali rychle, zachraňujíce se hlavně zásobami, které odnímali drancujícím oddílům. Bylo již koncem listopadu, a o co přešla loňská zima k největšímu podivení lidskému beze sněhu, mrazu a ledu, takže se všechen pořádek přírody zdál být zvrácen, o to se ohlašovala nynější zima ostřeji než jindy. Země ztuhla, sněhy již ležely na polích a břehy řek potahovaly se zrána průsvitnou, skleněnou kůrou. Počasí bylo suché, bledé sluneční paprsky zahřívaly svět v poledních hodinách jen slabě, zato zrána i za večerů hořívaly na nebi červánky – neklamná předzvěst brzké a tuhé zimy.

Po válce a hladu měl stihnout lidskou bědu třetí nepřítel: mráz – a přece vzhlíželi po něm lidé s toužebností, neboť on byl spolehlivější brzdou války než všechna vyjednávání o mír. Pan Wołodyjowski jako člověk zkušený a Ukrajinu křížem krážem znající byl pln naděje, že výprava za kněžicí bude již určitě uvedena ve skutek, protože hlavní překážka – válka – jí v tom tak brzy nezabrání.

„Nevěřím v upřímnost Chmielnického,“ pravil, „že by ustupoval do Ukrajiny z lásky k Jeho Milosti králi, ale je to prohnaný lišák! Ví, že po kozácích, když se nemohou obehnat náspem, nic není, protože na otevřeném poli, byť byli pětkráte silnější, našim korouhvím neodolají. Teď půjdou do přezimovacích baráků a pošlou stáda do sněhů. Tataři potřebují také dopravit zajatce. Bude-li zima tuhá, budeme mít klid až do příští senoseče.“

„Snad i déle, (...)

(......)