Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI

Komisaři, vyslaní říší polskou k traktátům s Chmielnickým, dorazili konečně za největších svízelí do Novosjolek a zastavili se tam, čekajíce odpovědi od vítězného hetmana, který tou dobou meškal v Čigirině. Seděli smutni a sklíčeni, protože jim cestou stále hrozila smrt a útrapy rostly za každým krokem. Dnem i nocí je obklopovaly davy selského lidu, na nejvyšší stupeň zdivočilého vražděním a bojem, a řvaly o smrt komisařů. Přes tu chvíli naráželi na vatahy, na nikom nezávislé, složené z lupičů a divokých čabanů, nemajících té nejmenší představy o právech národů a lačných po krvi a kořisti. Měli sice komisaři sto jezdců v průvodu, jimž velel pan Bryszowski, a kromě toho poslal jim sám Chmielnicki, tuše, co je může potkat, plukovníka Doňce spolu se čtyřmi sty molodci, ale ta eskorta mohla snadno se ukázat nedostatečnou, poněvadž davy luzy rostly každou hodinu a nabývaly stále hrozivější tvárnosti. Kdo se z vojenského průvodu nebo ze služebnictva vzdálil z družiny třeba na okamžik, hynul beze stopy. Byli jako hlouček pocestných, obklíčený smečkou vyhladovělých vlků. A tak jim ubíhaly celé dni, týdny, až se na noclehu v Novosjolkách již všem zdálo, že nadchází poslední hodina. Dragounský průvod a Doňcova eskorta sváděly od večera opravdový boj o život komisařů, kteří, odříkávajíce modlitby za umírající, poroučeli duši Bohu. Karmelita łetowski dával jim všem po řadě rozhřešení a mezitím dolétaly okny s vánkem větru děsný řev, rachot výstřelů, pekelné chechtoty, drnčení kos, volání: „Na pohybel!“ – také šlo o hlavu vojvody Kisjela, který byl hlavním předmětem zběsilého řádění.

Byla to noc strašná a dlouhá, protože zimní. Vojvoda Kisjel opřel si hlavu o ruku a seděl nehnutě po několik hodin. Nelekal se smrti, protože od té doby, co vyrazil z Hušče, byl již tak vysílen, unaven, sužován nespavostí, že by spíše s radostí vztáhl ruce po smrti – ale jeho duší zmítalo bezedné zoufalství. Vždyť on jako Rusín tělem i duší vzal první na sebe úlohu pacifikátora v té bezpříkladné válce – vystupoval všude, v senátě i na sněmu, jako nejhorlivější zastánce vyjednávání o mír, podporoval politiku kancléřovu i primasovu, nejusilovněji potíral Jeremiho a vyvíjel činnost v dobré víře, pro blaho kozáctva i říše polské – věřil celou svou vřelou duší, že vyjednávání o mír, že ústupky všecko smíří, upokojí a navzájem sblíží – a právě teď, v této chvíli, kdy vezl Chmielnickému bulavu a ústupky kozáctvu, pochyboval o všem – spatřil jasně marnost svého snažení, spatřil pod nohama prázdnotu a propast.

„Nechtějí opravdu ničeho více než krev? Nejde jim o jinou svobodu než o svobodu drancování a žhářství?“ přemýšlel vojvoda se zoufalstvím a tlumil vzlykot, který mu rozdíral šlechetnou hruď.

„Holovu Kisjelovu, holovu Kisjelovu! Na pohybel!“ odpovídaly mu davy.

A vojvoda byl by jim rád věnoval darem tu bílou, ustaranou hlavu, kdyby v něm nebylo zbytku víry, že se jim a celému kozáctvu musí dostat něčeho více – dostat nevyhnutelně pro spásu jejich vlastní (...)

(......)