Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII

Nazítří ráno opustili komisaři a s nimi i pan Skrzetuski Novosjolky, ale byla to cesta strastiplná, na které při každé zastávce, v každém městečku, hrozila jim smrt, všude je potkávalo tupení horší smrti, právě tím horší, že komisaři představovali ve svých osobách důstojenství a majestát říše polské. Pan Kisjel onemocněl, takže na všecky noclehy byl vnášen do domů i příbytků na saních. Lvovský podkomoří tonul v slzách nad hanbou svojí i vlasti, kapitán Bryszowski rovněž onemocněl z nespavosti a práce, proto zaujal jeho místo pan Skrzetuski a vedl dále ten nešťastný průvod středem drzé vtíravosti davů, urážek, hrozeb, šarvátek a bitev.

V Bialogrodě se komisařům zdálo, že nadešla jejich poslední hodina. Chátra utloukla nemocného Bryszowského, zavraždila pana Gniazdowského – a jen příchod metropolitův za účelem rozmluvy s vojvodou překazil řež již přichystanou. Do Kyjeva nechtěli komisařů vůbec pustit. Kníže Czetwertyňski se vrátil 11. února od Chmielnického bez jakékoli odpovědi. Komisaři nevěděli, co dále činit, kam se obrátit. Návrat jim překazily obrovské vatahy, čekající jen chvíle, až vyjednávání ztroskotá, aby povraždily poselstvo. Smečku zachvacovala zběsilost stále větší. Dragounští koně byli chytáni za uzdu a zastupována jim cesta, házeno kamením, kusy ledu a zmrzlými hroudami sněhu po saních vojvodových. Ve Gvozdové musili Skrzetuski a Doněc svést krvavou bitvu, ve které rozprášili několik set luzy. Vyjeli znovu korouhevní novogrodský a Śmiarowski přemluvit Chmielnického, aby se dostavil k jednání do Kyjeva, ale vojvoda choval malou naději, že by k němu mohli dojet živi, zatím se musili komisaři ve Chvostově dívat se založenýma rukama na davy, vraždící zajatce obojího pohlaví a všeho věku, kteří byli hrouženi do vody skrze otvory, prosekané na ledě, poléváni vodou na mraze, bodáni vidlemi nebo zaživa rozřezáváni noži. Takových dnů uběhlo osmnáct, než konečně došla odpověď od Chmielnického, že do Kyjeva přijet nechce, ale v Perejaslavi že očekává vojvodu i komisaře.

Oddychli si tedy nešťastní poslové, domnívajíce se, že se jejich muka již skončila a tak, když se přepravili u Tripolje přes Dněpr, odebrali se na noc do Voroňkova, z něhož bylo do Perejaslavi jen šest mil. Vyjel jim vstříc Chmielnicki na půl míle, chtěje jaksi vzdát čest královskému poselstvu, ale jak se změnil od těch dob, kdy se pokládal za člověka, jemuž bylo ublíženo – quantum mutatus ab illo! – jak právem psal vojvoda Kisjel.

Vyjel totiž s několika desítkami jezdců, s plukovníky, esauly a vojenskou hudbou, pod odznakem, bunčukem a červeným praporem, jako by byl údělným knížetem. Komisařský průvod se ihned zastavil, on pak přiklusal k saním náčelníkovým, v nichž jel vojvoda a hleděl nějakou dobu na jeho šedý obličej, načež nadzvedl poněkud kalpak a řekl:

„Czołem vám, páni komisaři, i tobě, vojvodo! Bylo by lépe bývalo zahájit se mnou traktáty dříve, dokud jsem byl menší a neznal vlastní síly, ale že vás korol do mene prislav, vítám vás ve své (...)

(......)