Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII

Příštího dne byly dlouhé rozhovory komisařů navzájem, mají-li být královské dary odevzdány Chmielnickému ihned, nebo má-li se počkat, až by projevil větší pokoru a částečné pokání. Zůstalo přitom, aby si ho získali lidskostí a královskou přízní, bylo tedy ohlášeno, že dary budou odevzdány – a příštího dne konal se onen slavnostní akt. Od rána bilo se do zvonů a hřměla děla. Chmielnicki čekal před svým dvorem uprostřed plukovníků, veškeré stařešiny a nepřehledných davů kozáctva i vzbouřeného lidu. Chtěl totiž, aby celý národ věděl, jakou poctu prokazuje mu sám král. Usedl tedy pod znakem a bunčukem na vyvýšeném křesle, ve zlatotkaném, červeném, sobolím kopieniaku, maje po boku sousední posly. Podepřel si obě ruce v bok, opřel nohy o aksamitovou podušku se zlatými třásněmi a očekával komisary. V davech shromážděné luzy vyrážely přes tu chvíli lichotivé a radostné pochvaly při pohledu na vůdce, v němž onen dav, cenící si nade vše sílu, viděl zosobnění té síly. Jedině tak totiž mohla si lidová obraznost představovat svého nepřemožitelného pohlavára, vítěze nad hetmany, knížaty, šlechtou a vůbec „Lachy“, kteří až do jeho času byli obestřeni kouzlem nepřemožitelnosti. Chmielnicki za ten rok bojů poněkud zestárl, ale neshrbil se – jeho obrovské paže vždy prozrazovaly sílu, schopnou kácet státy nebo tvořit nové, ohromná tvář, zarudlá přílišným požíváním nápojů, jevila nezlomnou vůli, nezkrotnou pýchu a sebevědomou jistotu, kterou jí propůjčila vítězství. Hrůza i hněv dřímaly v záhybech té tváře a snadno jsi poznal, že, až se probudí, skloní se lid před jejím strašlivým dechem jako les za bouře. Z očí, vroubených rudým lemem, sršela již nedočkavost, že se komisaři nedostavovali s dary dosti rychle a z nozder vyrážely do mrazu dva kotouče páry jako dva sloupy kouře z nozder Luciferových – a v té mlze vlastních plic seděl celý v nachu, zachmuřený, hrdý, po boku s posly, ve středu plukovníků a s mořem luzy kolem dokola.

Až se konečně komisařský průvod objevil. V čele kráčeli dobosové, bušící do kotlů, pak trubači s polnicemi na rtech a vzdutými tvářemi, bubnujíce a vyluzujíce z mosazi dlouhé, žalostné zvuky jako na pohřbu slávy a důstojnosti říše polské. Za oním hudebním sborem nesl lovčí Krzetowski bulavu na aksamitové podušce, Kulczynski, kyjevský strážce pokladu, červený prapor s orlem a nápisem – dále kráčel sám Kisjel, vysoký, hubený, s bílou bradou, splývající až na prsa, s utrpením v aristokratické tváři a neskonalou bolestí v duši. Několik kroků za vojvodou ubírala se zbývající část komisařů, průvod pak uzavírali dragouni Bryszowského pod Skrzetuským.

Kisjel kráčel zvolna, protože v tomto okamžiku viděl jasně, že z roztrhaného cáru jednání o mír, z předstírané nabídky královské přízně a odpuštění vyzírala jiná, nahá, ošklivá pravda, kterou i slepí spatří i hluší zaslechnou, neboť křičí: „Ty nepřicházíš, Kisjele, abys nabídl přízeň, ty přicházíš o ni prosit, ty přicházíš ji koupit za tuto bulavu a prapor a přicházíš pěšky (...)

(......)