Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI

„Představ si, vzácný pane,“ pravil, o několik dní později Wołodyjowski k Longinovi, „že se ten člověk změnil v jediné hodině, jako by zestárl o dvacet let. Tak veselý, tak hovorný, tak fortely bohatý, že jimi předčil nad samého Ulixa, dnes ani nehlesne, jen po celé dny dříme, naříká na stáří a mluví jako ze spaní. Věděl jsem, že ji miloval, ale nenadál jsem se, že až do té míry.“

„Co je při tom divného?“ odvětil Litvín, vzdychaje. „Přilnul k ní tím více, že ji vyrval z rukou Bohunových a že k vůli ní zakusil na útěku tolik nebezpečí a dobrodružství. Dokud ovšem byla naděje, vynakládal všechen důvtip na fortele a sám se držel na nohou, ale teď nemá již opravdu na světě co dělat. Je opuštěn a nemá, oč se zachytit srdcem.“

„Zkoušel jsem již také, že s ním budu pít, v té naději, že mu nápoj vrátí bývalou jarost, ale ani to nezpomohlo! Když pít, tedy pije, ale nepráší jako dříve, nevypráví o svých velikolepých činech, jen upadá ve zcitlivělost, pak věší hlavu na břicho a spí. Věru nevím, žije-li sám pan Skrzetuski ve větším zoufalství než on.“

„To je nevýslovná škoda, byl to přece veliký rytíř! Pojďme k němu, pane Michale! Po svém zvyku brousíval si o mne svůj vtip, dobíral si mne se vším. Snad i teď dostane na to chuť. Můj Bože, jak se lidé mění! Byl to takový veselý člověk!“

„Pojďme!“ řekl pan Wołodyjowski. „Je již pozdě, ale jemu je nejteskněji k večeru, protože když se vydřímá po celý den, nemůže v noci spát.“

Takto rozmlouvajíce, odebrali se oba do příbytku pana Zagłoby, jehož zastihli sedícího u otevřeného okna s hlavou o ruku opřenou. Bylo již pozdě, v zámku ustal všechen ruch, jen stráže na sebe volaly táhlými hlasy, a v houštinách, oddělujících zámek od města, vyluzovali slavíci o přítrž své noční trylky, pohvizdujíce, klokotajíce a tlukouce tak silně, jak bývá silným jarní liják. Otevřeným oknem proudil teplý, májový vzduch a jasné paprsky měsíce, které ozařovaly zasmušilou tvář pana Zagłoby a lysinu, skloněnou na prsa.

„Dobrý večer, vzácný pane!“ řekli oba rytíři.

„Dobrý večer!“ odpověděl Zagłoba.

„Co jsi tak u okna zahloubán, vzácný pane, místo abys šel spát?“ ptal se Wołodyjowski.

Zagłoba si vzdychl,

„Protože mi není do spaní,“ odvětil rozvláčným hlasem. „Je tomu rok, už rok, co jsem s ní utíkal nad Kahamlikem od Bohuna, a zrovna tak nám šveholili ptáčkové, kde však je teď ona?“

„Bůh to tak zařídil,“ řekl Wołodyjowski.

„Abychom byli plni slz a smutku, pane Michale! Pro mě už není žádného potěšení.“

Umlkli, jen otevřeným oknem dolétaly stále silněji slavičí trylky, jimiž se všecka ta jasná noc zdála být přeplněna.

„Ó, Bože, Bože!“ vzdychl si Zagłoba. „Zrovna tak jako nad Kahamlikem!“

Pan Longinus střásl z plavých knírů slzu, a malý rytíř řekl za chvíli:

„Ej, víš-li co, vzácný pane? Smutek je smutek, napij se s námi medoviny, není nic lepšího proti zármutku. Budeme u sklenice vzpomínat lepších časů.“

„Napiju se,“ řekl Zagłoba s rezignací.

Wołodyjowski poručil příručímu v čeledníku, (...)

(......)