Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXII

Kníže před několika dny odjel skutečně, do Zamośćia, aby provedl nové verbování vojska a jeho návrat nebyl očekáván záhy, proto Wołodyjowski, Zagłoba a Rzędzian se vydali na výpravu bez vědomí kohokoli a v nejpřísnější tajnosti, do které z lidí ve Zbaraži zbylých byl zasvěcen jediný jen pan Longinus, však i on, vázán slovem, mlčel jako hrob.

Wierszul a ostatní důstojníci, vědouce o kněžičině smrti, neměli ani tušení, že odjezd malého rytíře se Zagłobou byl v nějaké souvislosti s nevěstou nešťastného Skrzetuského, domnívali se proto, že se k němu vydali na cestu spíše dva přátelé, a to tím spíše, že byl mezi nimi i Rzędzian, o němž se vědělo, že je ve službách Skrzetuského. Odjeli rovnou do Chlebanówky a tam konali přípravy k pochodu.

Zagłoba především zakoupil za peníze, vypůjčené od Longina, pět statných podolských koní, způsobilých k dalekým pochodům a s oblibou užívaných polskou jízdou a kozáckou stařešinou, takový kůň mohl celý den uhánět za tatarským bachmatem a rychlostí v běhu předčil dokonce turecké koně, proti nimž byl otužilejší ke všelikým změnám počasí, chladným nocím i dešťům. Takových pět běhounů získal pan Zagłoba, kromě toho opatřil do zásoby pro sebe i společníky, jakož i pro kněžici kozácké kroje. Rzędzian si vzal na starost zavazadla, a když už vše bylo promyšleno a připraveno, vydali se na cestu, poroučejíce svůj podnik do ochrany Boha a svatého Mikuláše, patrona panen.

Takto přestrojeni mohli být snadno pokládáni za nějaké kozácké atamany, a často se přihodilo, že byli zastavováni vojáky z polských posádek a stráží, rozptýlených daleko až ke Kamenci – ale těm se snadno legitimoval pan Zagłoba. Klusali delší čas krajinou bezpečnou, totiž obsazenou korouhvemi regimentáře Lanckorońského, který se zvolna blížil k Baru, aby měl na očích kozácké tlupy, které se tam shromažďovaly. Vědělo se již všeobecně, že z vyjednávání o mír nebude nic a tak se nad krajem vznášela válka, ačkoli hlavní síly sebou ještě nehnuly. Perejaslavské armisticium končilo se Svatodušními svátky, výzvědné boje neustávaly opravdu nikdy, teď dokonce vzrostly a na obou stranách čekalo se pouze na heslo. Zatím se zaradovalo jaro nad stepí.

Půda, ušlapaná koňskými kopyty, pokryla se pestrým hávem trav a květů, vypučelých z těl padlých rytířů. Nad bojišti se vznášeli v blankytě skřivánci, ve vysoku táhlo s křikem různé ptactvo, rozlité vody se čeřily pod teplým vánkem větru ve třpytné šupiny a za večerů vedly žáby, plující v prohřáté vlně, do pozdní noci radostné hovory.

Zdálo se, že příroda sama touží zacelit rány, zkonejšit bolesti, ukrýt mohyly pod květinami. Bylo jasno na nebi i na zemi, svěže, vzdušně, vesele, celá step byla jako malovaná, leskla se jako zlatoháv, měnila se jako duha nebo polský pás, do kterého zručná pracovnice vkusně vplétá všecky barvy. Stepi hlaholily ptactvem, proudil jimi široký vítr, který vysušuje vody a dodává lidským tvářím snědosti.

Tu se zajisté raduje každé srdce, plní se neskonalou nadějí a tak (...)

(......)