Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIII

Sotva dopřáli koním odpočinku, prchali s takovým chvatem, že když se měsíc vynořil nad stepí, byli již v okolí Studenky za Valadynkou. Vpředu jel pan Wołodyjowski, pilně se rozhlížeje na všecky strany, za ním Zagłoba po boku Helenině a průvod uzavíral Rzędzian, vedoucí koně s nákladem a dva jezdecké, které neopominul vzít s sebou z Horpyniny stáje. Zagłobovi se ústa ani nezavírala, měl také co vyprávět kněžici, která, uzavřena v divoké rokli, nevěděla o světě. Vyprávěl jí tedy, jak ji hledali od začátku, jak Skrzetuski chodil pátrat až do Perejaslavi po Bohunovi, o jehož zranění nevěděl, jak konečně Rzędzian vymámil z atamana tajemství jejího úkrytu a přivezl je do Zbaraže.

„Milosrdný Bože!“ pravila Helena, zvedajíc k měsíci svou sličnou, bleďoučkou tvář. „Pan Skrzetuski tedy po mně pátral až za Dněprem?“

„Až k Perejaslavi, jak ti opakuju. A byl by jistě zavítal až sem společně s námi, nebýt toho, že jsme neměli kdy, abychom pro něho poslali, chtějíce ti přispět ku pomoci hned. Neví ještě ničeho o tvém zachránění a modlí se za tvou duši denně – ale už ho nelituj. Ať se ještě nějaký čas rmoutí, když na něho čeká taková odměna.“

„A já jsem se domnívala, že na mne všichni zapomněli, jen Boha jsem prosila o smrt.“

„Nejen že jsme na tebe nezapomněli, ale uvažovali jsme po celičký čas jen o tom, jak bychom ti přispěli ku pomoci. Až divné pomyslit! Je pravda, že jsme si já i Skrzetuski hlavu nalámali, ale zde tento rytíř, který jede před námi, nešetřil ani námahy, ani ruky se stejnou ochotou.“

„Bůh mu za to zaplať!“

„Vy dva, jak se zdá, se těšíte tomu, že k vám lidé lnou, ale Wołodyjowskému jsi opravdu zavázána vděčností, neboť, jak jsem řekl, napráskali jsme Bohunovi jako kloučeti.“

„Pan Skrzetuski mi vyprávěl ještě v Rozlohách o panu Wołodyjowském jako o svém nejlepším příteli…“

„A učinil tak právem. Je to veliká duše v malém těle. Teď právě tak trošíčku zhloupl, je totiž všecek zmámen, zdá se, tvou spanilostí, ale jen počkej, až si zvykne a bude ve svém živlu! Co jsme se toho spolu navyváděli za královské volby!“

„Tedy máme nového krále?“

„Ani to jsi, ubožátko, nevěděla v té prokleté pustině? Ovšem! Jan Kazimír, již loni na podzim zvolený, vládne osmý měsíc. Bude teď veliká vojna se vzbouřeným selským lidem, ale dej Bože, aby dopadla šťastně, když knížete Jeremiho odstrčili a zvolili si jiné, kteří se k tomu zrovna tak hodí, jako já k ženitbě.“

„A pan Skrzetuski půjde na vojnu?“

„Je to ohnivý voják, nevím, dokážeš-li to, aby nešel. My dva jsme stejní. Když k nám zaletí čoud prachu, žádná moc nás neudrží. Oj, dali jsme oba loňského roku tomu selskému lidu důkladně pocítit, kdo jsme. Noci by nestačily, kdybych ti měl všecko vyprávět, jak to vlastně bylo… Ovšemže půjdeme, ale již s lehkým srdcem, protože nejdůležitější přitom je, že jsme tě, ubožátko, zase našli, bez tebe nás život omrzíval.“

Kněžice naklonila svou sladkou tvář k Zagłobovi.

„Nevím, za co jsi mi věnoval svou lásku, vzácný pane, ale jistě (...)

(......)