Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV

Nazítří, nežli slunce rozlilo na nebi zlatou záři, stál již v polském táboře nový ochranný val. Staré valy byly příliš rozsáhlé, bylo obtížné se v nich hájit a přicházet si navzájem na pomoc, proto se kníže s panem Przyjemským rozhodli, že sevřou vojska do těsnějších náspů. Pracovalo se na tom o překot po celou noc, husarstvo zrovna tak jako všechny pluky i čeleď. Až teprve o třetí hodině v noci zavřel spánek znavenému rytířstvu oči, spali však také všichni spánkem kamenným, vyjímaje stráž, protože i nepřítel pracoval v noci a potom o sobě dlouho nedával známky po včerejší porážce. Dokonce se očekávalo, že ke šturmu toho dne vůbec nedojde.

Skrzetuski, pan Longinus a Zagłoba, seděli ve stanu a pojídali pivní polévku, hustě promíšenou kostkami sýra – a hovořili, o námahách prošlé noci s uspokojením, s jakým hovořívají vojáci o nejnovějším vítězství.

„Mým zvykem je chodit spát v době večerního dojení a vstávat za dojení ranního, jako se to dělávalo za starých dob,“ pravil pan Zagłoba, „ale na vojně to jde ztěžka! Spíš, kdy se dá, a vstáváš, když tě probudí jiní. Jen to mě dopaluje, že k vůli takové chátře jsme nuceni vzdát se všeho pohodlí. Ale jakáž porada, takové jsou časy! Však jsme je za to včera také vyplatili! Kdybychom je takto vyčastovali ještě několikrát, zašla by je chuť nás budit.“

„Nevíš, vzácný pane, padlo-li našich mnoho?“ tázal se Podbipięta.

„Eh, mnoho ne, bývá tak vždycky, že obléhajících vždy hyne více než obležených. Ty se v tom neznáš jako já, vzácný pane, protože ty jsi vojny tolik nezažil, ale my, staří praktikové, nepotřebujeme mrtvoly počítat, my to dovedeme odhadnout podle samé bitvy.“

„Přiučím se u vás lecčemu, urození pánové,“ řekl s něžností pan Longinus.

„Rozhodně ano, jen jestli ti poslouží důmysl, čehož ne valně se naděju.“

„Dej přece pokoj, vzácný pane,“ ozval se Skrzetuski. „Vždyť to není první vojna páně Podbipiętova, a dej Bůh, aby si nejlepší rytíři počínali tak jako včera on.“

„Dělalo se, co se dalo,“ odvětil Litvín, „ale ne tolik, co by se chtělo.“

„To se ví, to se ví! Nebylo to zrovna zlé s tou tvojí udatností, pane,“ pravil Zagłoba z vysoka, „a že nad tebe vynikli jiní (zde si začal kroutit knír do výše), za to ty nemůžeš.“

Litvín poslouchal se sklopenýma očima a vzdychl si, blouzně o předku Stowejkovi a o třech hlavách.

V tom okamžiku se křídlo stanu pootevřelo a čile vstoupil pan Michal, veselý jako stehlík za krásného jitra.

„Nu, společnost je pohromadě!“ zvolal pan Zagłoba. „Dejte mi pivo!“

Malý rytíř stiskl třem druhům ruce a řekl:

„Kdybyste věděli, urození pánové, co kulí leží na majdaně, obrazotvornost je překonána. Nepřejdeš, abys neklopýtl.“

„Já jsem to taky viděl,“ odvětil Zagłoba, „vstal jsem totiž a prošel se trošíčku po táboře. V celém lvovském okresu nesnesou slepice za dva roky tolik vajec. Ach, kdyby to tak byla vejce, to bychom si pochutnávali na svítku! Musíte totiž vědět, vzácní pánové, že za talířek svítku dám tu nejvzácnější lahůdku. Mám (...)

(......)