Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVI

Nicméně se opět ukázala nutnost zřídit nové valy a zúžit i ležení, aby účinek provedených již pozemních prací kozáckých byl uveden vniveč a aby prořidlým silám byla usnadněna obrana. Bylo proto kopáno po šturmu celou noc. Ani kozáci nezaháleli.

Přiblíživše se potichu za tmavé noci z úterka na středu, nasypali kolem ležení druhou baštu, o mnoho vyšší. Odtud začali na úsvitě, strhnuvše všichni pokřik, ihned střílet a stříleli po plné čtyři dny a čtyři noci. Obě strany způsobily si navzájem mnoho škod, poněvadž z obou táborů soupeřili nejlepší střelci.

Čas od času se řítily davy kozáctva i selského lidu ke šturmu, ale nedostihovaly valů, jen střelba se stávala stále prudší. Nepřítel, maje mohutné síly, střídal bojující oddíly, odváděje jedny k odpočinku, druhé do boje. Zato v ležení nebylo náhradního vojáka: jedni a titíž lidé musili střílet, vzchopit se rázem na to k obraně před hrozícími šturmy, pohřbívat mrtvé, kopat studně a nasypávat do větší výše valy, aby poskytovaly lepší ochrany. Spalo se či spíše dřímalo se u valů, uprostřed ohně a kulí, létajících tak hustě, že bylo lze každého rána bezpečně je smést z majdanu. Po čtyři dny nesvlékl nikdo ze sebe oděv, který mokl na dešti, schnul na slunci, hřál ve dne, studil v noci – po čtyři dny neměl nikdo v ústech ničeho teplého. Pila se pálenka, přitom se do ní míchal střelný prach, aby byla hustější, přikusovány suchary, a zuby trháno uschlé uzené maso, a to vše za kouře, výstřelů, svištění kulí a hřmění děl.

A nic to nebylo, dostal-li kdo trochu do hlavy nebo do boku. Voják si obvázal špinavým cárem zakrvácenou hlavu a bil se dále. Byli to divní lidé. V rozedraných koletách a zrezavělé zbroji, s potlučenými ručnicemi v rukou, s očima bezesností zardělýma, ale věčně bdělí, stále plni odhodlanosti, ať ve dne či v noci, ať v dešti či pohodě, vždy připraveni k boji.

Voják byl vznícen láskou ke svému vůdci, k nebezpečí, ke šturmům, k ranám i smrti. Jakýsi hrdinský zápal se zmocnil duší, srdce zpyšněla, mysli „se zatvrdily“. Ukrutenství se jim stalo rozkoší. Rozmanité korouhve se vzájemně předstihovaly ve službě, ve vytrvalosti co do hladovění, bdění, námaze, statečnosti a zuřivosti. Dostoupilo to té výše, že se vojáci nechali jen stěží udržeti na hradbách, protože nepřestávajíce na obraně, vrhali se proti nepříteli jako hladem rozzuření vlci proti ovčínu. Ve všech plucích vládla jakási divoká veselost. Kdo by se byl zmínil o vzdání se, byl by okamžitě roztrhán na kusy. „Zde chceme zemřít!“ opakovala všecka ústa.

Každý vůdcův rozkaz byl vykonán rychlostí blesku. Jednou se stalo, že kníže, který zaslechnul při večerní objížďce hradeb, že oheň kvartové korouhve jména Leszczyńských ochabuje, přiklusal před vojáky a ptal se:

„Proč nestřílíte?“

„Došel nám prach – poslali jsme na zámek pro nový.“

„Tamhle máte blíže!“ řekl kníže a pokynul rukou na nepřítelovy bašty.

Sotva to dořekl, celá korouhev seskočila z valů, vrhla se úprkem na nepřítele a přihnala se na bašty jako (...)

(......)