Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVII

Mnoho prostých rytířů se pokrylo na těch památných hradbách zbaražských nesmrtelnou slávou. V první řadě to však oslavilo pana Longina Podbipiętu pro jeho tak veliké činy, že jedině jeho skromnost mohla s nimi závodit. Byla posupná, tmavá a vlhká noc, voják, unaven bděním na hradbách, dřímal opřen o zbraň. Po nových deseti dnech střelby a šturmů nastalo poprvé ticho a klid. Z blízkých, sotva třicet kroků vzdálených bašt kozáckých nebylo slyšet pokřikování, kleteb ani obvyklého lomození. Zdálo se, že se nepřítel, chtěje unavit, unavil konečně sám. Jen tu a tam prosvítal chabý zásvit ohně, skrývaného pod drnem, z jednoho místa dolétal sladký, ztišený hlas lyry, na kterou hrál nějaký kozák, daleko v tatarském táboře ržáli koně a na hradbách se čas od času ozývalo volání stráží.

Knížecí obrněné korouhve byly té noci v pěší službě táborové, proto pan Skrzetuski, pan Podbipięta, malý rytíř a pan Zagłoba, šeptajíce tiše mezi sebou, bedlivě naslouchali na hradbách, jak šumí déšt, padající do příkopu. Skrzetuski pravil:

„Ten klid je mi nápadný. Sluch přivykl hřmění a rachotu tak, že v uších až to zní tichem. Jen aby se in hoc silentio neskrývala nějaká zrada.“

„Od té doby, co mám jen poloviční porci, je mi všecko jedno!“ mrzutě brnčel Zagłoba. „Tři věci potřebuje má odvaha, totiž: dobře jíst, dobře pít a vyspat se. Nejlepší řemen seschne a popraská, když se nenamaže. Což teprve, když ke všemu ještě mokne jako konopí ve vodě! Déšť nás smáčí a kozáci nás válcují, jak se potom z nás nemají sypat piliny? Roztomilé poměry: houska už stojí floren a kvartička kořalky pět. Tu smradlovou vodu by ani pes nechtěl vzít do tlamy, protože už i studně nasákly mrtvolami, a mně se chce pít jako mým botám, které otvírají hubu jako ryby.“

„Ale tvé boty, vzácný pane, pijí třebas vodu, i když se jí nebrodí,“ řekl pan Wołodyjowski.

„Kdybys byl zticha, pane Michale! Nejsi větší nežli sýkorka, nasytíš se zrníčkem prosa a napiješ z náprstku. Ale já děkuju Pánu Bohu, že nejsem takový titěrka a že mne slepice nevyhrabala zadní nohou z písku, nýbrž zrodila ženská, proto potřebuju jíst a pít jako člověk a ne jako chroust, a protože jsem od samého poledne neměl v ústech nic mimo slinu, nejsou mi ani tvoje žerty po chuti.“

Zde začal pan Zagłoba hněvivě funět, pan Michal si pak podepřel ruce v bok a takto pravil:

„Mám tady u škorně měchuřinu, kterou jsem dnes vyrval kozákovi, ale když mne vyhrabala slepice z písku, myslím si, že ti ani kořalka tak nepatrné osobičky nezachutná, vzácný pane. Odevzdávám ji do tvých rukou, Jene!“ řekl, obraceje se ke Skrzetuskému.

„Dej sem, je chladno!“ řekl Skrzetuski.

„Pij a předej panu Longinovi!“

„Jsi mi ty rýpal, pane Michale,“ řekl Zagłoba, „ale jsi šlakovitý chlapík a máš tu dobrou vlastnost, že sám sobě nepřeješ a dáš druhému. Aby Pán Bůh pozlatil ty slepice, co by z písku vyhrabávaly takové vojáky, jako jsi ty, ale nejspíš jich na světě není, a já jsem tebe neměl na mysli.“

„Nuže, zavdej si od pana (...)

(......)