Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII

Pan Wołodyjowski a Zagłoba stáli příštího rána na hradbách mezi vojáky, pilně se rozhlížejíce směrem k táboru, z jehož strany se blížily davy selského lidu. Skrzetuski byl na radě u knížete, kdežto oni, požívajíce chvíle klidu, rozmlouvali o včerejším dnu i o tom ruchu v nepřátelském táboře.

„To nevěští pro nás nic dobrého,“ řekl Zagłoba, ukazuje na černé davy, blížící se na způsob obrovského mračna. „Jistě zase vyrazí ke šturmu, a nám se tady už ruce nechtějí ohýbat v kloubech.“

„Kde by se tam u nich zase vzal šturm za jasného dne, touhle dobou!“ řekl malý rytíř. „Ti neučiní ničeho více, nežli že obsadí naše včerejší valy, začnou se zase zakopávat do nových náspů a střílet přitom od rána do večera.“

„Mohli bychom je snadno zastrašit děly.“

Wołodyjowski snížil hlas.

„Je nouze o prach,“ řekl. „Při tak značné spotřebě nevystačí dle všeho už ani na šest dní. Ale do té doby jistě přitrhne král.“

„Děj se co děj! Jen aby se náš pan Longin, chudák, šťastně dostal řadami nepřítele. Nemohl jsem celou noc spát, jen na něho jsem myslil a sotva jsem si zdříml, viděl jsem ho, jak je v nebezpečí, a mne jímala taková lítost, že na mně až pot vyrážel. Je to nejlepší člověk, jakého bys nenašel v říši polské, kdybys chodil tři roky a šest neděl s lucernou.“

„A proč sis tedy vždy tropil z něho jen šašky, vzácný pane?“

„Protože mám ošklivější ústa nežli srdce. Ale už mne netrýzni, pane Michale, krvavou vzpomínkou na něho, já si beztak činím výčitky, a chraň, Bože, aby pana Longina potkalo něco zlého. Do smrti bych neměl stání.“

„Jen se tak příliš netrap, vzácný pane! K tobě pan Longinus nikdy nechoval zášti, slyšel jsem, jak sám říkával: ‚Ošklivá ústa, zlaté srdce!‘“

„Dej Pán Bůh zdraví tomu šlechetnému příteli! Nikdy neuměl promluvit kloudně, ale ten nedostatek stonásobně nahrazoval velikými ctnostmi. Co myslíš, pane Michale, dostal se šťastně skrz nepřátele?“

„Noc byla tmavá, sedláci byli po porážce strašlivě fatigati. Neměli jsme dobrých stráží my, což teprve oni!“

„Nu, chvála Bohu! Vložil jsem také panu Longinovi na srdce, aby se po naší ubohé kněžici pilně dotazoval, jestli nebyla někde spatřena, protože si myslím, že se Rzędzian dostal dle všeho až ke královským vojskům. Pan Longinus jistě si nepůjde odpočinout, nýbrž přitrhne sem s králem. Pak bychom o ní měli zprávu zanedlouho.“

„Důvěřuji důmyslu toho pacholíka, že ji opravdu zachránil. Už bych se nepotěšil ničím, kdyby ji potkala záhuba. Znal jsem ji krátce, ale věřím, že kdybych měl sestru, nebyla by mi dražší.“

„Tobě je sestrou, mně dceruškou. Těmi starostmi mně snad brada zšediví do poslední nitky, a srdce žalem pukne. Sotva že někoho pomiluješ – jedna, dvě, tři – a už je ten tam, a ty si pěkně seď, souži se, rmuť, střádej, přemýšlej, maje ke všemu ještě prázdné břicho a díry v čepici, jimiž ti voda kape na lysinu jako skrze děravou střechu. Psům se teď vede v říši polské lépe nežli šlechtě a nám čtyřem je ze všech nejhůře. Byl by již čas, abychom se (...)

(......)