Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXX

Spal několik dní, a ještě pak, když procitl, neopouštěla ho zlá horečka – ještě dlouho blouznil, mluvil o Zbaraži, o knížeti, o krasnostawském starostovi, rozprávěl s panem Michalem a Zagłobou, křičel na pana Longina Podbipiętu: „Tudy ne!“ – jen o kněžici se nezmínil ani jednou. Bylo patrno, že ta neobsáhlá síla, jejíž pomocí zavřel v sobě jednou provždy vzpomínku na ni, neopouští ho ani v zesláblosti a nemoci. Zato se mu zdávalo, že vidí nad sebou baculatou tvář Rzędzianovu, zrovna jako ji spatřil tenkráte, když jej po konstantinovské bitvě vyslal kníže s korouhvemi k Zaslavu, aby tam potřel řádící tlupy, a Rzędzian se objevil na noclehu zčistajasna. Ta tvář vyvolala zmatek v jeho myšlenkách, protože trpěl přeludem, že se čas ve svém běhu zastavil a že se od té doby nic nezměnilo. Hle, je opět u Chomoru, spí v chatrči a až se vzbudí, potáhne do Tarnopole, aby tam dovedl korouhve… Krivonos byl u Konstantinova poražen na hlavu, prchl ke Chmielnickému… Rzędzian přijel z Hušče a sedí u něho… Skrzetuski by rád promluvil, rád by pacholíkovi uložil, aby dal osedlat koně – ale není s to… A opět mu přichází na mysl, že není u Chomoru, že přece od té doby došlo k dobytí Baru – a tu pana Skrzetuského drásá bolest, jeho nešťastná hlava se opět hrouží ve tmu. Neví již ničeho – nevidí ničeho – za chvíli však se z té noci, z té spleti, vynořuje Zbaraž… obležení… Tedy není u Chomoru? Vždyť u něho sedí Rzędzian, naklání se k němu. Skrze srdce, vyřezaná v okenicích, padá do jizby proužek jasného světla a dokonale ozařuje pacholíkovu tvář, plnou starostlivosti a soucitu…

„Rzędziane!“ volá pojednou pan Skrzetuski.

„Ó, milosti, že jsi mne konečně poznal!“ jásá pacholík a vrhá se k nohám pánovým. „Už jsem si myslil, že se nikdy neprobudíš…“

Nastala chvíle mlčení – bylo jen slyšet vzlykání pacholíka, jenž ustavičně objímal pánovy nohy.

„Kde to jsem?“ táže se pan Skrzetuski.

„V Toporowě… přišel jsi, milosti, ze Zbaraže k Jeho Milosti králi… Chvála Bohu, chvála bohu!“

„A kde je král?“

„Odešel s vojskem knížeti vojvodovi na pomoc.“

Nastala opět chvíle ticha. Slzy radosti kanuly bez ustání po tváři Rzędziana, který počal za chvíli mluvit rozechvělým hlasem:

„Že konečně spatřuji zase tvé tělo, milosti!…“

Potom vstal, otevřel okenici a spolu s ní okno.

Ranní, svěží vzduch vproudil do jizby a s ním i jasné světlo denní. S tím světlem se Skrzetuskému vrátilo plné vědomí…

Rzędzian usedl na lože u nohou pánových…

„Já jsem tedy odešel ze Zbaraže?“ tázal se rytíř.

„Ano, milosti… Nikdo by nebyl schopen vykonat, co jsi vykonal ty, a ty jsi příčinou, že vyrazil král ku pomoci.“

„Pan Podbipięta se o to pokusil přede mnou, ale zahynul…“

„Probůh, pan Podbipięta že zahynul? Takový štědrý a ctnostný pán!… Až se dech ve mně zatajil… Což mohli překonati takového siláka?…“

„Usmrtili jej z luků…“

„A co pan Wołodyjowski a pan Zagłoba?“

„Byli zdrávi, když jsem odcházel.“

„Nu, chvála Bohu! Jsou to tvoji velicí přátelé, milosti… Jenže (...)

(......)