Jonathan Swift
překlad: Aloys Skoumal

GULLIVEROVY CESTY
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Díl I

CESTA DO LILIPUTU

KAPITOLA 1

Spisovatel vypráví o sobě a své rodině. Jak byl poprvé sveden k cestování. Ztroskotá a plave ze všech sil, dostane se šťastně na břeh v zemi Liliputů, je zajat a odveden dále do země.

Otec měl stateček v hrabství nottinghamském; byl jsem třetí z pěti synů. Když mi bylo čtrnáct, poslal mě do Cambridge na Emanuelovu kolej. Tam jsem pobyl tři léta a věnoval se pilně studiím. Měl jsem sice plat velmi hubený, ale přece jen náklady na mé vydržování přesahovaly nepatrné jmění, a tak jsem se stal učedníkem u pana Jamese Batese, vynikajícího londýnského ranhojiče, a setrval jsem u něho tři léta. Otec mi posílal občas menší částky, které jsem vynakládal na to, abych se naučil plavectví a jiným matematickým odvětvím, užitečným pro ty, kdo chtějí cestovat. Byl jsem vždycky přesvědčen, že mě ten osud jednou čeká. Když jsem odešel od pana Batese, odebral jsem se k otci. U něho jsem sehnal s pomocí strýce Johna a jiných příbuzných čtyřicet liber a ještě mi slíbili třicet liber ročně, abych se udržel v Lejdě. Tam jsem studoval dvě léta a sedm měsíců fyziku: věděl jsem, že mi bude na dlouhých cestách užitečná.

Brzo po návratu z Lejdy doporučil mě můj dobrý učitel pan Bates za ranhojiče na Vlaštovku, které velel kapitán Abraham Pannell. Setrval jsem u něho půlčtvrta roku a vykonal jsem několik cest do Levanty a jiných končin. Když jsem se vrátil, rozhodl jsem se usadit v Londýně. Nabádal mě k tomu sám můj učitel pan Bates a hned mě doporučil několika pacientům. Najal jsem si domek v Old Jury. Protože mi poradili, abych změnil stav, vzal jsem si Marii Burtonovou, druhorozenou dceru pana Edmunda Burtona, punčocháře v ulici Newgate, a dostal jsem s ní věnem čtyři sta liber.

Ale za dvě léta můj dobrý učitel Bates umřel, a jelikož jsem měl málo přátel, šlo to se mnou z kopce. Svědomí mi nedalo, abych napodoboval špatné praktiky tolika svých spolubratří. Poradiv se se ženou a s několika známými, rozhodl jsem se, že se opět vydám na moře. Byl jsem po sobě lékařem na dvou lodích a za těch šest let jsem vykonal několik cest do Východní a Západní Indie, čímž mi jmění poněkud vzrostlo. Ve volných chvilkách jsem četl nejlepší klasické a moderní spisovatele, neboť jsem byl vždycky zásoben hromadou knih. A když jsem byl na pevnině, pozoroval jsem cizí mravy a zvyklosti a učil se cizím řečem. Šlo mi to velmi lehce, neboť jsem měl dobrou paměť.

Když se poslední z těch cest tuze nevydařila, omrzelo mě moře a pomýšlel jsem na to, že zůstanu doma u ženy a dětí. Odstěhoval jsem se z Old Jury do Fetter Lane a odtamtud do Wappingu s nadějí, že najdu práci u námořníků; ale nestalo se tak. Po třech letech čekání, že to půjde lépe, přijal jsem výhodnou nabídku od kapitána Williama Pricharda, který velel na Antilopě a chystal se na cestu do Jižního moře. Dne 4. května 1699 jsme vypluli z Bristolu a zpočátku se nám cesta dařila.

Z jistých důvodů by se neslušelo obtěžovat čtenáře podrobnostmi o dobrodružstvích, která jsme v těch mořích zažili. Postačiž, když mu povím, že na cestě odtamtud do Východní Indie zahnala nás prudká bouře na severozápad od země Van Diemenovy. Měřením jsme zjistili, že jsme na třicátém stupni druhé minutě jižní zeměpisné šířky. Dvanáct mužů z posádky umřelo na vyčerpanost a špatnou stravu, ostatní byli velmi zesláblí. Pátého listopadu, když začínalo v těch končinách léto, bylo velmi mlhavo a námořníci zahlédli skalisko na půl délky lana od lodi. Ale byl tak silný vítr, že nás hnal přímo na ně, a vzápětí jsme narazili. Šest mužů z posádky, mezi nimi i já, spustilo na moře člun a odrazili jsme, abychom se dostali od lodi a od skaliska. Veslovali jsme počítám asi tři mořské míle, až už jsme nemohli, protože jsme byli vyčerpáni prací na lodi. Vydali jsme se tedy na milost vlnám a asi za půl hodiny náhlý závan od severu překotil člun. Nemohu říci, co se stalo s mými druhy v člunu ani s těmi, kdo se zachránili na skalisku nebo zůstali na lodi. Soudím, že všichni zahynuli. Já pak jsem plaval nazdařbůh, jsa postrkován větrem a vlnobitím. Spouštěl jsem často nohy, a stále jsem nedosahoval dna. Ale když už byl se mnou skoro konec a nemohl jsem dále zápasit, ucítil jsem, že v té hloubce stačím. Tehdy už bouře hodně polevila. Byl to povlovný svah, že jsem ušel skoro míli, než jsem se dostal na břeh; to bylo, jak jsem hádal, asi o osmé hodině večer. Šel jsem pak dále skoro půl míle, ale nikde ani památky po domech nebo obyvatelích; aspoň jsem byl tak sláb, že jsem nic nepozoroval. Byl jsem nesmírně unaven a z té únavy a horka a pulčíku pálenky, který jsem vypil, když jsem odcházel z lodi, šly na mne dřímoty. Ulehl jsem na trávu (byla nizoučká a měkká) a spal jsem jako zabitý počítám něco přes devět hodin. Když jsem procitl, právě svítalo. Chtěl jsem vstát, ale ne a ne se hnout. Ležel jsem na zádech a zpozoroval jsem, že mám na obou stranách ruce i nohy pevně připoutány k zemi a stejně tak že mám přivázány své dlouhé a husté vlasy. Přes tělo od podpaždí k stehnům jsem cítil rovněž tenounká pouta. Mohl jsem se dívat jen vzhůru; slunce začalo pražit a světlo mě pálilo do očí. Slyšel jsem okolo sebe zmatený hluk, ale jak jsem tak ležel, viděl jsem jenom oblohu. Zakrátko jsem ucítil, jak se mi po levé noze šine něco živého, postupuje klidně vpřed přes prsa, až mi to došlo skoro k bradě. Tu jsem sklopil oči co nejníže a poznal jsem, že je to lidský tvor, vysoký necelých šest palců, s lukem a šípem v ruce a s toulcem na zádech. Cítil jsem, že nejméně čtyřicet takových jako on (jak jsem se domýšlel) přichází za ním. Nadmíru jsem užasl a zařval jsem tak silně, že se všichni dali zděšeně na útěk. A jak jsem se později dověděl, někteří se zranili pádem, když mi skákali z beder na zem. Brzy se však vrátili a jeden z nich, který se odvážil až tak daleko, aby mi úplně viděl do tváří, zdvihl samým obdivem ruce i oči a vykřikl pronikavě, ale zřetelně: „Hekina degul!“ Ostatní opakovali táž slova několikrát po sobě, jenže tehdy jsem nevěděl, co znamenají. Přitom jsem ležel pořád, jak asi čtenář uvěří, velmi strnule. Usiloval jsem se odpoutat, až se mi posléze podařilo přetrhnout provazy a vykroutit kolíky, které mě poutaly na levé ruce k zemi. Když jsem pozdvihl ruku na tvář, přišel jsem totiž na to, jak mě přivázali, a v té chvíli jsem trochu uvolnil prudkým a bolestným trhnutím provazy, kterými jsem měl svázány vlasy na levé straně, takže jsem mohl otočit hlavu asi o dva palce. Ale ti tvorové utekli podruhé zase, než jsem je uchopil. Poté se ozval mocný a pronikavý křik, a když utichl, slyšel jsem, jak jeden silně zvolal: „Tolgo fonak!“ V tu chvíli jsem ucítil přes sto šípů vystřelených na mou levou ruku. Píchaly jako jehly. Kromě toho vystřelili ještě podruhé do vzduchu, jako střílíme v Evropě bombami, a mnoho šípů myslím dopadlo na mne (ačkoliv jsem je necítil) a několik mi jich spadlo na tvář, kterou jsem si hned zakryl levou rukou. Když ustal ten déšť šípů, ležel jsem, sténaje bolestí a žalem. Sotvaže jsem znovu zkusil odpoutat se, vystřelili novou salvu, větší, než byla první, a někteří se pokoušeli píchnout mě kopími do boku. Naštěstí jsem měl na sobě buvolí kazajku, kterou nemohli propíchnout. Pokládal jsem za nejmoudřejší ležet klidně. Umínil jsem si, že tak vydržím až do noci, kdy se lehce osvobodím, neboť levou ruku jsem měl volnou. Pokud jde o obyvatele, domníval jsem se vším právem, že bych stačil na největší armády, které by snad proti mně postavili, jsou-li jen všichni tak velicí jako ten, kterého jsem viděl. Ale osud se mnou naložil jinak. Když zpozorovali, že jsem klidný, nestříleli už šípy. Ale podle hluku, který jsem slyšel, poznal jsem, že jich přibylo. Na nějaké čtyři yardy od sebe proti pravému uchu slyšel jsem přes hodinu tlučení, jako když se pracuje. Otočil jsem tam hlavu, pokud mi to kolíky a provazy dovolovaly, a viděl jsem, že stavějí lešení asi půldruhé stopy nad zemí, na němž by se stěsnali čtyři domorodci. Vedly na ně dva nebo tři žebříky. Odtamtud pronesl ke mně jeden z nich, který vypadal urozeně, dlouhou řeč, z níž jsem nerozuměl ani slova. Ale měl jsem se zmínit, že nežli začal předák svou řeč, zvolal třikrát: „Langro dehul san!“ (tato slova a dřívější mi později opakovali a vysvětlili). Poté přistoupilo ihned asi padesát obyvatel a přeřízli provazy, které mi poutaly hlavu na levé straně. Mohl jsem ji otočit napravo a pozorovat osobnost a posunky toho, který se chystal mluvit. Bylo patrno, že je to člověk v nejlepších letech a vyšší než všichni tři, kteří stáli při něm. Mezi nimi bylo také páže. Poponášelo mu vlečku a zdálo se mi trochu větší než můj prostřední prst. Ostatní dva mu stáli po boku a podpírali ho. Počínal si ve všem všudy jako řečník a sledoval jsem v jeho řeči mnoho period s vyhrůžkami, jiné se sliby, soucitem a vlídností. Odpověděl jsem několika slovy, ale co nejponíženěji, přičemž jsem pozdvihl levou ruku a obě oči obrátil k slunci, jako bych se ho dovolával za svědka. Nežli jsem odešel z lodi, nepojedl jsem několik hodin ani sousta. Zmíral jsem hlady a útroby se mi tak svíraly, že jsem se neudržel a projevoval řečníkovi svou nedočkavost (což se snad příčí přísným pravidlům slušnosti). Znovu a znovu jsem si dával prst na ústa a naznačoval mu, že chci jíst. Hurgo (tak říkají totiž, jak jsem se později dověděl, vznešenému pánovi) mi porozuměl. Sestoupil z lešení a poručil, aby mi přistavili k bokům žebříky. Vylezlo po nich přes sto domorodců a šli rovnou k mým ústům, obtíženi košíky plnými masa, které bylo sehnáno a posláno tam na královský rozkaz, hned jakmile o mně došla zpráva. Poznal jsem, že je to maso z různých zvířat, ale podle chuti jsem je nerozeznával. Tvarem bylo jako skopové hrudí, kýty a ledvinky, velmi dobře připravené, jenže menší než skřivánčí křidélka. Jedl jsem je po dvou nebo po třech najednou a zajídal vždy třemi bochníky, které byly asi jako koule do ručnice. Zásobovali mě velmi hbitě a dávali najevo tisíceré známky podivu a úžasu nad mou tloušťkou a chutí. Potom jsem jim zase naznačil, že bych pil. Z toho, co jsem spořádal, poznali, že mi malé množství nepostačí. A protože jsou nejvýš důmyslní, vytáhli s velkou obratností po kladce nahoru jeden ze svých největších sudů, potom mi ho svalili na dlaň a vyrazili vršek. Vypil jsem ho jedním douškem, což bylo snadné, neboť neměl ani půl pinty. Víno chutnalo jako světlé burgundské, jenže bylo mnohem lahodnější. Dopravili mi druhý sud a vypil jsem ho rovněž tak. Naznačoval jsem, že chci ještě, ale už pro mne neměli. Když jsem předvedl tyto divy, křičeli radostí, rejdili mi po prsou a opakovali několikrát jako prve: „Hekina degul!“ Naznačovali mi, abych shodil oba sudy dolů. Nejprve však upozornili lidi dole, aby ustoupili, a volali na ně: „Borach mivola!“ Když pak uviděli ty nádoby ve vzduchu, ozýval se ze všech stran křik: „Hekina degul!“ Přiznávám se, že když se po mně sem tam procházeli, byl jsem často v pokušení chytnout prvních čtyřicet nebo padesát, na které dosáhnu, a praštit jimi o zem. Ale vzpomínka na to, co jsem zkusil – a nebylo to snad ještě to nejhorší, co mi mohli udělat – a čestné slovo, které jsem jim dal (tak jsem si totiž vykládal své ponížené chování), brzo mi zaplašily ty představy. Kromě toho jsem se teď cítil vázán zákony pohostinství k národu, který mě tak draze a okázale počastoval. Přece však jsem se nemohl sám u sebe dosti vynadivit neohroženosti těch drobounkých smrtelníků, kteří si troufali vylézt na mne a procházet se po mně, když jsem měl jednu ruku volnou, a netřásli se už při pohledu na ohromného tvora, jaký jsem byl asi v jejich očích. Po chvíli, když zpozorovali, že se už nedožaduji masa, objevil se přede mnou vysoký hodnostář Jeho císařského Veličenstva. Jeho Excelence mi vystoupil u kotníku na nohu a šel mi vzhůru k tváři asi s tuctem lidí ze své družiny. Vytasil pověřovací listiny s královskou pečetí a přistrčil mi je až před oči. Mluvil asi deset minut, a to nikterak hněvivě, ale s jakousi pevnou odhodlaností. Často ukazoval před sebe, totiž na hlavní město (jak jsem se později dověděl), vzdálené asi půl míle, kam jsem měl být dopraven z rozhodnutí krále a jeho rady. Odpověděl jsem mu několika slovy, třebaže docela zbytečně. Volnou ruku jsem položil na druhou (ale přes hlavu Jeho Excelence, abych neublížil jemu i jeho družině) a potom na hlavu a na tělo, a tím jsem naznačil, že chci na svobodu. Bylo patrno, že mi dost rozumí. Zavrtěl hlavou, to že nejde, a vztáhl ruku tak, aby mi ukázal, že mě musí odvézt jako zajatce. Dal mi však ještě na srozuměnou, že budu mít dosti jídla a pití a že se mnou budou velmi dobře zacházet. Znovu mě napadlo, abych se pokusil přetrhat pouta. Ale sotvaže jsem opět ucítil palčivost jejich šípů na tváři i na rukou, které byly samý puchýř od bodců, co v nich dosud trčely, a nadto zpozoroval, že nepřátelé počtem rostou, naznačoval jsem jim, že se mnou mohou učinit, co je jim libo. Potom se hurgo s družinou velmi způsobně a roztomile vzdálil. Brzo jsem uslyšel všeobecný pokřik, v němž se ozývala slova: „Peplom selan“. Cítil jsem, že mi po levé straně velké množství lidí povoluje lana, takže jsem se mohl obrátit na pravou stranu. Potom mi natřeli tvář a obě ruce jakousi mastí libé vůně, po níž v několika minutách všechna palčivost od šípů zmizela. Po tom všem, k tomu po velmi vydatném jídle a pití, chtělo se mi spát. Jak mě potom ujišťovali, spal jsem asi osm hodin. A nebylo divu, neboť mi lékaři na rozkaz panovníkův namíchali do sudů vína uspávadlo.

Zdá se, že jakmile na mne přišli, když jsem vystoupil na břeh a usnul na zemi, zpravil o tom bez prodlení rychlý posel císaře. Císař s radou se usnesli, aby mě přivázali, jak jsem vyprávěl (což se stalo v noci, zatímco jsem spal), aby mi poslali hojně masa a pití a přichystali povoz, kterým by mě dopravili do hlavního města.

Toto rozhodnutí vypadá snad odvážné a nebezpečné a jsem si jist, že by se jím při takové příležitosti neřídil žádný evropský vladař. Podle mého názoru bylo však nejvýš rozumné i šlechetné.

Kdyby mě byli chtěli ti lidé ve spánku svými kopími a šípy zabít, byl bych se jistě při prvním píchnutí probudil. A možná že bych se tak rozlítil a sebral tolik síly, že bych přetrhal provazy, jimiž mě svázali, a bez milosti je pobil. Ubránit by se mi nemohli.

Jsou to výborní počtáři a přízní a podporou císařovou, který přeje vzdělání, dosáhli v mechanice velké dokonalosti. Vladař má několik pojízdných strojů na dopravu klád a jiných těžkých nákladů. Často si sám staví v lesích, kde je stavební dříví, největší válečné koráby, z nichž některé měří až devět stop, a dává je na těch strojích dopravovat na tři sta nebo čtyři sta yardů k moři. Pět set tesařů a strojníků se ihned dalo do práce, aby přichystali svůj největší stroj. Byla to dřevěná kostra na tři palce od země, sedm stop dlouhá a čtyři stopy široká, a pohybovala se na dvaadvacíti kolech. Pokřik, který jsem slyšel, ozval se při příjezdu toho stroje, který myslím vyjel za čtyři hodiny po tom, co jsem vystoupil na břeh. Postavili jej rovnoběžně vedle mne, jak jsem ležel. Ale největší potíž byla vyzdvihnout mě a položit na to vozidlo. Vztyčili osmdesát žerdí vysokých jednu stopu a velmi silná lana, tlustá jako provázek, zaklesli mi na pásky, které mi omotali kolem krku, rukou, trupu a nohou. Devět set nejsilnějších mužů táhlo tato lana po kladkách upevněných na žerdích, a tak mě ani ne za tři hodiny vyzdvihli a spustili do vozu a tam pevně svázali. To všechno jsem se dozvěděl až později, neboť jsem po tom uspávacím léku, který mi přilili do nápoje, tvrdě spal. Patnáct set nejsilnějších panovníkových koní, vysokých na čtyři a půl palce, mě táhlo k hlavnímu městu, které bylo, jak jsem už řekl, půl míle daleko.

Asi za čtyři hodiny po tom, co jsme se vydali na cestu, mě probudila velmi směšná příhoda. Povoz se na chvíli zastavil, aby opravili nějakou poruchu, a několik mladých domorodců bylo zvědavo, jak vypadám, když spím. Vylezli na vůz, a když došli velmi opatrně až k mému obličeji, jeden z nich, gardový důstojník, strčil mi hrot své halapartny hodně daleko do levé nosní dírky a pošimral mě jí jako slámkou, takže jsem prudce kýchl. Potom se nepozorovaně odklidili. Teprve za tři neděle jsem se dozvěděl, proč jsem tak náhle procitl. Do konce dne jsme vykonali dlouhý pochod a v noci jsme odpočívali. Po bocích mi stálo po pěti stech stráží. Polovina z nich měla louče a druhá polovina luky a šípy a byli připraveni vystřelit na mne, kdybych se pokusil hnout.

Druhý den ráno za svítání jsme pokračovali v pochodu a v poledne jsme se octli na dvě stě yardů od městských bran. Císař nám vyšel s celým dvorem naproti. Ale jeho vysocí důstojníci za nic nepřipustili, aby Jeho Veličenstvo vystoupilo na mne, a vydalo tak svou osobu v nebezpečí.

Tam, kde povoz zastavil, stál starodávný chrám, který prý je největší v celém království. Před několika lety byl poskvrněn nelidskou vraždou. V náboženském zápalu jej pokládali za znesvěcený, a proto jej zveřejnili a odstranili z něho ozdoby a zařízení. Bylo ustanoveno, abych bydlel v té budově. Hlavní brána, obrácená k severu, byla na čtyři stopy do výšky a skoro dvě stopy do šířky, takže jsem jí snadno prolezl. Na obou stranách brány, ani ne na šest palců od země, bylo okénko. Do levého okénka vpravili královští kováři jedenadevadesát řetězů, bezmála tak velikých, jaké visívají od hodinek vznešeným paním v Evropě, a zamkli mi je na levé noze na šestatřicet zámků. Na dvacet stop naproti chrámu za velkou silnicí byla věžička, vysoká aspoň pět stop. Na tu vystoupil císař s nejpřednějšími pány svého dvora, aby si mě dobře prohlédli. Dověděl jsem se to, neboť sám jsem je neviděl. Podle odhadu vyšlo z města za týmž cílem přes sto tisíc obyvatel. A třebaže mě hlídali, domnívám se, že jich na mne po žebřících několikrát vystoupilo aspoň deset tisíc. Ale brzy vyšla vyhláška, podle níž to bylo pod trestem smrti zakázáno. Když dělníci poznali, že se nemohu utrhnout, přeřezali všechny provazy, kterými jsem byl spoután. Tu jsem povstal a jakživ mi nebylo tak truchlivo jako tehdy. Ani nelze naznačit, jak hlučeli a žasli, když mě uviděli vstávat a chodit. Řetězy poutající mi levou nohu měřily na dva yardy. Dovolovaly mi procházet se sem tam v půlkruhu, a ježto byly na čtyři palce od brány, mohl jsem vlézt dovnitř a natáhnout se v chrámu jak široký tak dlouhý.