Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X

Malíř Michajlov měl jako vždy napilno, když mu byly přineseny navštívenky hraběte Vronského a Goleniščeva. Dopoledne pracoval v ateliéru na velkém plátně. Když přišel domů, rozzlobil se na ženu, že si neuměla poradit s domácí, která chtěla peníze.

„Už jsem ti stokrát říkal, že nemáš nic vykládat. Beztak jsi káča, a jak spustíš italsky, jsi káča teprv,“ řekl jí po dlouhé hádce.

„Tak to nemáš tak dlouho nechávat, já za nic nemůžu. Kdybych měla peníze…“

„Dej mi pokoj, proboha!“ zvolal Michajlov a v hlase se mu třásly slzy. Zacpal si uši, šel do své pracovny za přepážkou a zamkl za sebou. „Motovidlo!“ zabručel, usedl ke stolu, rozevřel desky a hned se s obzvláštním zápalem pustil do rozdělané kresby.

Nikdy nepracoval s takovým zápalem a zdarem, jako když se mu zle dařilo, zejména když se hádal s ženou. „Och, radši bych se neviděl!“ myslil si, ale přesto pokračoval v práci. Dělal studii člověka zachváceného zlobou. Měl jednu kresbu udělanou už dříve, ale nebyl s ní spokojen. Ne, tamto bylo lepší… Kampak to jen dal? Šel za ženou a zamračeně, aniž o ni pohledem zavadil, zeptal se staršího děvčátka, kde mají papír, který jim dal. Papír se zavrženou studií se našel, ale byl ušpiněný a pokapaný stearinem^[1]. Michajlov si kresbu přesto vzal, dal si ji na stůl, poodstoupil a přimhouřenýma očima si ji prohlížel. Najednou se usmál a radostně zamával.

„To je ono!“ Hned se chopil tužky a rychle kreslil. Stearinová skvrna dala člověku novou pózu.

Kreslil tuto novou pózu a vtom si vzpomněl na tvář obchodníka, u kterého kupoval doutníky, energickou tvář s vystouplou bradou, a ten obličej, tu bradu člověku nakreslil. Zasmál se radostí. Mrtvý, vymyšlený člověk se náhle proměnil v člověka živého, který už nemohl být změněn. Člověk žil a byl jasný, neklamný, určitý. Mohl kresbu opravit, jak to postava vyžadovala, mohl, ba musel nakreslit jinak nohy, úplně změnit polohu levé ruky, odhrnout vlasy. Ale když ty opravy dělal, postavu přitom neměnil, jen odhazoval, co ji zakrývalo. Snímal z ní vlastně roušky, pod nimiž ji nebylo celou vidět. Každý nový tah jen ještě více odhaloval celou postavu v celé její energické síle – tak, jak se mu náhle zjevila, když se na ní udělala stearinová skvrna. Opatrně ji dokresloval, když mu byly přineseny navštívenky.

„Hned, hned!“

Šel za ženou.

„Tak už se nezlob, Sášo!“ řekl jí s nesmělým, něžným úsměvem. „Byla to tvoje vina, byla to vina moje. Všecko zařídím.“ Když se udobřil s ženou, oblékl si olivový svrchník se sametovým límečkem, nasadil si klobouk a ubíral se do ateliéru. Na (...)

(......)