Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI

Když vstoupili do ateliéru, prohlédl si malíř Michajlov hosty ještě jednou a nyní si vštípil do paměti tvář Vronského, zvlášť jeho vysedlé lícní kosti. Ačkoli jeho umělecký cit bez ustání sbíral materiál, ačkoli pociťoval stále mocnější vzrušení nad blížící se chvílí, kdy bude posuzováno jeho dílo, přece si z nepatrných znaků rychle a bystře utvořil představu o těchto třech osobách. Tamten (Goleniščev) je Rus, žijící zde. Michajlov si nepamatoval jeho jméno, ani kde se s ním setkal a o čem spolu mluvili. Pamatoval si pouze jeho obličej, jako si pamatoval všecky obličeje, co jich kdy viděl, ale zároveň si pamatoval, že je to jedna z tváří, odložených v jeho paměti do obrovského oddílu tváří rádoby působivých a přitom výrazově chudých. Dlouhé vlasy a značně vysoké čelo dodávaly vnějškové působivosti tváři, která měla jen maloučko neklidného dětinského výrazu, soustředěného nad úzkým kořenem nosu. Vronskij a Kareninová, uvažoval Michajlov, jsou asi urození bohatí Rusové, kteří jako všichni bohatí Rusové vůbec nerozumějí umění, ale dělají ze sebe jeho milovníky a znalce. Nejspíš už zbrousili všecky galerie a teď jezdí po ateliérech nových malířů, toho mazala Němce a bláznivého anglického preraffaelity^[2], a ke mně přijeli, jenom aby měli úplný přehled, říkal si v duchu. Znal velice dobře způsoby diletantů (čím víc moudrostí pochytili, tím to bylo horší), kteří navštěvovali ateliéry soudobých malířů jen proto, aby pak mohli hlásat, že výtvarné umění upadá, a čím déle prý se díváme na malíře nové, tím spíš si uvědomujeme, jak nedostižní jsou podnes velcí staří mistři. To všecko očekával, to vše jim četl ve tvářích, viděl to v lhostejné nonšalanci, s jakou spolu hovořili, dívali se na manekýny a busty a nenuceně se procházeli v očekávání, kdy jim ukáže obraz. Ale přesto se ho zmocnilo velké rozčilení, když listoval ve svých skicách, vytahoval stóry^[3] a sundával plachtu – rozčilení o to větší, že v jeho představách všichni urození a bohatí Rusové sice měli být darebáci a troupové, avšak Vronskij a Anna se mu velice líbili, zvláště Anna.

„Prosím, není libo se podívat?“ řekl, houpavým krokem poodešel stranou a ukázal na obraz. „To je soud Pilátův. Matouš, kapitola sedmadvacátá,“ dodal a cítil v té chvíli, že rty se mu začínají třást rozčilením. Poodešel a stoupl si dozadu.

Těch několik okamžiků, kdy se hosté mlčky dívali na obraz, díval se na něj i Michajlov, a to lhostejným, nezúčastněným zrakem. Těch několik okamžiků věřil už předem, že nejvyšší, nejspravedlivější rozsudek vynesou oni, právě tito hosté, kterými tak opovrhoval ještě před malou chvílí. Zapomněl na všecko, co si o svém obraze myslíval dříve, v oněch třech letech, kdy jej maloval. Zapomněl na všecky jeho hodnoty, pro něho nesporné – viděl obraz jejich lhostejným, nezaujatým, novým pohledem a neviděl na něm nic dobrého. Viděl v popředí mrzutou tvář Pilátovu a klidnou tvář Kristovu, v pozadí viděl postavy žoldnéřů Pilátových a obličej Jana, sledujícího, co se děje. (...)

(......)