Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

ANNA KARENINOVÁ II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI

Toho dne, kdy Koznyšov přijel do Pokrovského, měl Levin jeden ze svých nejhorších dnů.

Byla to doba horečné práce, kdy se u všeho venkovského lidu projevuje tak neobyčejné vypětí pracovní obětavosti, jaké se neobjevuje za žádných jiných okolností životních a jaké by bylo hodnoceno velmi vysoko, kdyby je dovedli ocenit sami lidé, kteří ty vlastnosti projevují, kdyby se neopakovalo každým rokem a kdyby výsledky tohoto vzepětí nebyly tak prosté.

Posekat a svézt žito a oves, dokosit louky, přeorat úhor, vymlátit a zasít ozimy – to všecko vypadá jednoduše a obyčejně; ale aby se všecko stihlo, musí všichni vesničané od nejstaršího po nejmladšího pracovat bez ustání po ty tři, čtyři neděle třikrát tolik než jindy, přičemž žijí o kvasu, cibuli a černém chlebu, mlátí a svážejí snopy po nocích a na spánek mají nejvýš dvě až tři hodiny denně. A každý rok se to děje po celém Rusku.

Protože Levin strávil většinu života na venkově v těsném styku s lidem, pokaždé v době polních prací cítil, jak ta všeobecná pracovní horečka zachvacuje i jeho.

Zrána jel na první výsev žita, na oves, který stavěli do panáků, vrátil se domů, když žena a švagrová vstávaly, posnídal s nimi a odešel pěšky do dvora, kde měla být uvedena do chodu nová mlátička, aby se připravilo zrní na osev.

Levin se domlouval se správcem i sedláky, doma hovořil s ženou, s Dolly, s jejími dětmi, s tchánem, a přitom celý den myslil pořád a pořád na jedinou věc, která ho v té době kromě starostí v hospodářství zaměstnávala, a ve všem hledal vztah k svému problému: Co vlastně jsem? A kde jsem? A proč jsem tady?

Stál ve stínu nově pokryté stodoly, z jejíhož lískového střešního laťoví, opřeného o čerstvé, oloupané osikové trámy slaměné střechy, dosud neopadalo voňavé listí. Díval se otevřenými vraty, kde při mlácení poletoval a vířil suchý štiplavý prach, díval se na trávu humna ozářenou sálajícím sluncem a na čerstvou slámu, právě vynesenou ze stodoly, pozoroval švitořivé vlaštovky s pestrými hlavičkami a s bílou náprsenkou, jak létají pod střechu, třepetají křídly a v letu se zastavují v otevřených vratech, pozoroval lidi, hemžící se v tmavé prašné stodole, a podivné myšlenky mu táhly hlavou.

K čemu to všecko? Proč tu stojí a nutí ty lidi do práce? Nač se všichni tak činí a hledí mu ukázat svou horlivost? Co se tak namáhá stará Matrjona, jeho známá? (Levin ji léčil, když na ni při ohni padl stropní trám.) Díval se na tu hubenou ženu, jak shrabuje zrno a namáhavě šlape opálenýma, skoro černýma nohama po hrbolatém tvrdém mlatě. Tenkrát se uzdravila; ale ne-li dnes, tedy zítra anebo za deset let ji zahrabou a nic po ní nezbude. Ani po té parádnici v červené sukni, co tak obratně a jemně vyhrabuje z plev klasy. Také ji zahrabou a tady toho strakatého valacha už hodně brzo, myslil si Levin, když se díval na koně, těžce oddychujícího nadmutým chřípím a přešlapujícího po nakloněném kole, které se pod ním otáčelo. Taky ho zahrabou, i podavače Fjodora s jeho kučeravým vousem (...)

(......)